Podivná barva slz tvého těla

Festival otrlého diváka 8.3.2014 (Kino Aero). Na můj příliš experimentální a artové, lynčovsky zmatené a nepochopitelné, ale s ohromujícím vizuálem a lá Argento, dobrými zvukovými efekty a hudbou (a lá Itálie - Morricone nebo Nicolai) a se spoustou odkazů na klasické "giallo" období 70's. Po filmařské-technické či estetické stránce pecka (krásný formát a styl, opravdu působivá kamera, úžasné používání barev etc), kór pak na velkém plátně, ale jinak mě ten zmatek tady strašně brnkal na nervy a vyčerpával (především ony stále dokola se opakující scény), jako thriller to je naprosto dysfunkční, leč všecko ostatní okolo, spolu s atmosférou, nějakými tajemnými znaky a mrazivými momenty, občas docela lákavá a zajímavé. Že já si ale předem nepřečetl zdejší synopsi, páč skoro dvě hodiny mi u tohoto vysoce náročného filmu, připadaly skoro nekonečné, jak tak na to teď koukám, tak bohatě stačí shlédnout nadupanej trailer, tam je totiž takřka vše. Závěr filmu byl podle mě až směšně absurdná a z mého pohledu neuspokojivý, tady ještě větší zklamání než to co jsem do té doby viděl. Já přeci jen radši, nějaký konzistentní příběh, promakanější postavy, které by šli víc do hloubky, sofistikovanější myšlenku, spiknutí či pointu. Tak holt někdy příště. "Amer" jako ortodoxní art, se mi ale od ttéto dvojky autorů Cattet &Forzani líbil více. (08.03.2014)

"Závity mozkové, myšlenky spářené, umění krvavé, až na kost vydřené." Velmi podivná barva Zelenáčových slz Dwejnova těla, aneb pro někoho guilty pleasure galaktických rozměrů, pro jiného jen černá divácká díra. Z nabubřelého odpadu k pětihvězdné giallo obloze a zpět, v nekonečné, samolibé (!) smyčce vizuálních i zvukových orgií. Přímo lukulské hody pro náročné artožrouty (např. mě, v sudých dnech), leč nestravitelný blivajz pro náročné prosťáčky (např. mě, ve dnech lichých), vyžadující mapu a buzolu pro alespoň základní orientaci v příběhu, při pátrání po surrealistickém pokladu, v lyrickém oparu dějové džungle na tajemném ostrově. Ostrově ztraceném v oceánu sadomachostických slz schizofrenní mysli, políbené vražedně zhulenou můzou. Jaký film, takové hodnocení. V lichých měsících tedy budu dávat jednu útrpnou hvězdičku ("Přece tomu nedám víc, že tomu dal kuli zelenáč a jiná "ártová" sebranka" © DwayneJohnson), v sudých měsících to vždy změním na plnou palbu pěti hvězd, protože, málo platné, i já byl chvílemi "Ztracený ve víru zvrácené vášně..." (© PetrPan). Hm, jestli já si přece jen neměl vybrat, jestli jít s Dolníma nebo s Horníma. Takhle budu bit od všech, včetně mé ženy :-). (17.12.2022)

Silný a neopozerane spracovaný zážitok s neuspokojivým vyústením. To, že forma prebije obsah bolo dávno jasné, ale osobne by som ocenil keby sa s tými farbičkami, hudbičkami, úletmi a strihmi narábalo citlivejšie a oprostilo sa to tak od niekoľkých škaredo naivných a gýčovitých úkazov, ktorých síce nebolo veľa, ale aj tak trochu narúšali celkový opojný audiovizuálny dojem. Ináč fajn, mať to o kúsok viac deja, či aspoň nejaké reálne rozuzlenie, tak sa ani nesťažujem. (08.07.2014)

Viděno v Aeru na Festivalu otrlého diváka (kde taky jinde, když jde patrně o jediné promítání v ČR). Čili bych hned na úvod zanadával na neustále chichotající se a žvanící publikum, které mi tolik připomínalo ČSFD projekce (mám body, jdu do kina, co na tom, že mě film vlastně nezajímá). Ale byla to jejich škoda - sice i já si po prvních patnácti minutách říkal, na jakou nesmyslnou artovku jsem to zase vlezl, ale postupem času mě to pohlcovalo. Pekelné střihy, práce se zvukem, hudbou, barvami, spousta scén svérázně adaptovala klasická gialla, latexový a "oční" fetiš (tolik detailů na oči různobarevné, krvavé, s rozšiřujícími se zorničkami atd. neměl ani Lucio Fulci), a najednou jsem byl ve světě, kde prostě za zdmi někdo chodí a lidem se vráží do hlavy nůž, a nechtělo se mi pryč. Přesto se k hodnocení zaslouží dodat, že tento film je záhodno vidět v kině. Nedokážu si představit, že bych si ho užil na monitoru počítače. Ale já v tom kině byl. (09.03.2014)

Bez ladu a skladu sestavený sled audiovizuálně vypiplaných scén, které si režisérská dvojice chtěla natočit. Drásavými zvuky a propracovanými obrazy film doslova útočí na divákovy smysly, ale pokud by někdo od Podivné barvy slz tvého těla očekával i podobně propracovanou zápletku, bude zklamán - o zápletce či ději se zde totiž vůbec nedá bavit. Jedná se o snímek, u nějž pochopím oba extrémy hodnocení. Já bohužel půlnoční projekci vyloženě protrpěl, v sedačce jsem se ošíval, sto minut mi připadalo jako dlouhé hodiny a místo kvalitního zážitku jsem si odnesl leda tak silné bolení hlavy. Dvojici Hélène Cattet a Bruno Forzani se příště radši vyhnu. [LFŠ 2019] (06.08.2019)