Podivná barva slz tvého těla

2x. Definitívne afirmatívna stvrdzujúca odpoveď beštiálne virtuózneho nerozlučného belgického dua Cattet-Forzani v otázke možností absolútnej ohýbateľnosti filmovej reality a nadreality. Amer bol predskokanom, L'étrange couleur des larmes de ton corps extatickým vrcholom, ktorý už má svojho systematického (a často dobre ukrytého) glosátora cez dialógy a repliky, príbeh, ktorý zachováva princíp jednoty (ten tam je koncept priezračne jednoliatych kapitol siahajúcich po perfekcii), zostáva však hypnotická strihová skladba plná prestrihov z detailov na polodetaily, polocelky a celky, ešte udatnejšie navŕšená, neriedená záplava audiovizuálnych vnemov a podnetov provokujúcich diváka, kompozícia a predely skúšajúce divácke oko. Z obyčajného sledovania filmu sa tu stáva seansa uctievačov aury filmového plátna, metastázy enfant terribles moderného európskeho art-thrilleru. Prenesenie genia loci secesného domu, obsadeného filmovým štábom, je úplné. Vnútorná kompozícia interiérov zdobených barokovými obrazmi, zrkadlami, okennými mozaikami a množstvom sklenených propriet dáva priestor výraznému vyniknutiu presvetlených a tmavých miest, ktoré nechávajú miesto predstavivosti hrdinu i diváka. Práca s predkamerovým priestorom par excellence. Farebné experimenty už sú rutinou, čo neznamená, že na každom rohu opätovne neohurujú uhrančivými obrazmi. Rytmike simultánnosti hudby (štýlovo vypožičanej z talianskej kinematografie prevažne 70. rokov) a pohybu podlieha všetko. Príbeh by mohol byť jednoznačným, no uprednostňuje rozvrstvenie na pohlcujúce, sexuálne vzrušivé puzzle utkané z hodvábu a oceľovej čepele. Aby to nebolo také jednoduché, Cattet&Forzani si vypožičiavajú pár trikov od majstra Davida Lyncha a uväzňujú diváka spolu s postavou hlboko do jeho mysle, pred zadné vrátka trinástej komnaty temnoty. A potom sa už len hrajú - sen stavajú do rovnocenného postavenia voči realite, čím je hranica zmazaná a v postupných vlnách halucinácií, opakujúcich sa výjavov a skrytých vodítok strácajú pokusy o ich rozlíšenie význam, ale to pre príbeh nie je podstatné. Krása a smrť ruka v ruke v ústrety esencii magického filmového zla. Budem vyzerať akúkoľvek možnosť vidieť to v krátkej dobe opäť. 100% [Cinematik 2014] Tak sa ona možnosť naskytla a prežil som znásobené hektické vyvrcholenie umocnené dusivým temporytmom a vedomým, že patrím medzi okrajových divákov, ktorých tento diabolský splodenec nadobro uzamkol v magickej hračkárskej skrinke. Následná dekompresia spôsobená znovuzrodenou a navrátivšou impresiou z opusu magnum trvala ešte hodne dlho po dobehnutí trademarkových záverečných titulkov. (15.09.2014)

Šílenost orámovaná noblesou secese, u které jsem se už po čtvrté minutě přivítala v klubu náročného diváka, prozatím netuše, jestli na konci přidám uvozovky... Byl jednou jeden dům a tam se děly věci - tedy spíš jakési fragmenty příhod - v poloutmě a polousvětle minul tam den po dni, ve víru hlavní události - zmizení hrdinovy manželky. Ten ve svých mukách obraznosti tuší, že neodjela k mamince a snaží se vedle úředního postupu přispět svou investigativní troškou do mlýna... a tak se v první řadě totálně zmastí, aby byl tvárnějším materiálem pro své extravagantní sousedy, kteří ho v různém pořadí sjedou, ojedou, ořežou a oblbnou tak, že se začne dělit jako buňka, až z toho neví, který nakonec sám je a pak už jemu ani vám nepřijde divné, když přízrak v buřince pronásleduje oběť hlavou dolů a jediná rozumná úniková cesta se jeví být mezi tapetou a zdí... no nedodívejte tu zkoušku sebeovládání... ten klaustrofobický, nepříjemně blízký, nechutně detailní, brutální, sexuálně deviantní, znepokojivý a veskrze pitomý kaleidoskop obsesí, když je v obrazech tak skvostný a hudebně delikatesní... Chce se mi říct, čí styl mi to připomíná, ale nebudu tady nikoho lynchovat, teď zbývá jen čekat, až se vyloupne nějaký chytrák, co mně to s důvtipem sobě vlastním, políčko po políčku hezky osvětlí. (20.08.2019)

Každý, kdo již měl tu čest s prvotinou Amer od tohoto režisérského experimentálního dua, bude patrně očekávat něco podobného. Neměl jsem vůbec tušení, že tu pocitovou laťku posunou ještě dál. Dál za hranice představ. Amer reflektoval vnímání okolního světa očima mladé dívky a diváka tak naplno nechal proniknout do jejího těla. Zatímco Podivná barva slz tvého těla mi přišla více jako cesta do útrob psychiky a to rovnou u více postav. U toho filmu vám zkrátka moc racionální pohled nepomůže a nebude svoji intenzitou koukatelný pro všechny. Chvilku mi trvalo než jsem se na celek plně adaptoval, ale pak už mě to neskonale pohltilo. Příběh o ztracené manželce, kterou se hlavní hrdina rozhodne vypátrat si může potykat s podobnou tajemnou atmosférou jako mají Lynchovy snímky. Troufnul bych si tvrdit, že Podivná barva slz tvého těla zamotá hlavu ještě více, i když podání a stylizace je značně odlišné. Nicméně brouka do hlavy nasadí a nabízí nepřeberné množství interpretací. Vizuelně očekávejte hrátky s barvami, podobně jako v Ameru a mnohem více detailních krvavých scén, které k žánru giallo patří. Opět jsem fascinován, kam je film schopný vás zavést a poskytnout vám silný zážitek, který kdejaká popcornová projekce nemůže ani ždibet obsáhnout. (09.03.2014)

Rozhodně zapomeňte na AMER !! Tohle je typický Forzani a Cattet ... Tím myslím, že pokud jste viděli jejich krátkometrážní experimentální bizardní tvorbu, pospojujte si tyhle výjevy dohromady, zkuste si pro představu do toho nacpat nějaký děj ve stylu krimi gialla (ale hodně okrajově) a vznikne vám "Barva slz" ... Do poloviny je to ještě snímek v rámci základních norem ... příběh, běžné kamerové záběry na větší celky .. postrádá ale hudbu. V polovině se rozjede hudební doprovod a snímek se totálně "rozpadne" ... Absolutně nechápete co se děje a jste zasypávání jedním bizzardním výjevem za druhým. Podivnost ano, sadismus ano ... Hra barev, oldschoolový look a vizual ... Naprosto něco netradičního, co BĚŽNÝ DIVÁK vůbec nepobere a odejde s hlavou jak meloun se motajích z těch světel, nepříjemných zvuků, ruchů, provokativních záběrů, dát si někde panáka na uklidnění ... a pak tomu dá nějaké ty 2 hvězdy nebo odpad a rychle na to zapomene nepochopíc nic. Protože pochopení tohoto spočívá právě v nepochopení a unesení se formou, nikoliv dějem, příběhem, začátkem a koncem ... Tripoidní záležitost, navozující trochu podobné halušky jak LSD ... a možná že to jednou někdy ještě za pomoci týhle chemky prubnu... :-) Provokace...? Všechno co jsem napsal, to je L'étrange couleur des larmes de ton corps (2013) ... (14.03.2014)

Viděno v Aeru na Festivalu otrlého diváka (kde taky jinde, když jde patrně o jediné promítání v ČR). Čili bych hned na úvod zanadával na neustále chichotající se a žvanící publikum, které mi tolik připomínalo ČSFD projekce (mám body, jdu do kina, co na tom, že mě film vlastně nezajímá). Ale byla to jejich škoda - sice i já si po prvních patnácti minutách říkal, na jakou nesmyslnou artovku jsem to zase vlezl, ale postupem času mě to pohlcovalo. Pekelné střihy, práce se zvukem, hudbou, barvami, spousta scén svérázně adaptovala klasická gialla, latexový a "oční" fetiš (tolik detailů na oči různobarevné, krvavé, s rozšiřujícími se zorničkami atd. neměl ani Lucio Fulci), a najednou jsem byl ve světě, kde prostě za zdmi někdo chodí a lidem se vráží do hlavy nůž, a nechtělo se mi pryč. Přesto se k hodnocení zaslouží dodat, že tento film je záhodno vidět v kině. Nedokážu si představit, že bych si ho užil na monitoru počítače. Ale já v tom kině byl. (09.03.2014)