L'Étrange couleur des larmes de ton corps
L'Étrange couleur des larmes de ton corps
Zvláštna farba sĺz tvojho tela
The Strange Colour of Your Body's Tears
The Strange Color of Your Body's Tears
Obsahy(1)
Kdyby spolu David Lynch a Dario Argento měli dítě, nejlépe zplozené za bezměsíčné noci v tajné chodbě starobylého domu s temnou minulostí, pravděpodobně by v dospělosti mohlo natočit film, jako je Podivná barva slz tvého těla. Autory snímku, bruselské filmaře Hélène Cattetovou a Bruna Forzaniho, ostatně lze v jistém smyslu považovat za Lynchovy a Argentovy potomky. Podivnou barvu stvořili jako filmový labyrint, ve kterém se lze ztrácet stejně snadno a opojně jako v Lynchových snímcích. Samotná podoba jejich kinematografického bludiště je přitom inspirovaná spíše Argentem a žánrem italských krvavých krimifilmů giallo. Zápletka o muži, který pátrá po své pohřešované manželce, se brzy rozprskne do matoucího sledu filmařsky intenzivních výjevů, které často odkazují na ikonické prvky giallo filmů jako jsou tajuplní vrahové oblékaní v černé kůži či estetika chladných zbraní přejíždějících po holé pokožce. Většina snímku se natáčela v secesní vile, z níž režisérská dvojice udělala prostor, který si co do tajuplnosti a hrozivosti nijak nezadá s domy Tří matek z Argentových klasik Suspiria a Inferno. Z italských hororů a žánrových filmů ostatně pochází i hudba, která je ve filmu použitá. Snad ještě více než pro uznávaný celovečerní debut Cattetové a Forzaniho Amer platí pro Podivnou barvu tvrzení, že jde o filmovou přehlídku obsesí a fetišů i nepředvídatelnou a dravou audiovizuální zkušenost, kterou se rozhodně vyplatí sledovat na velkém plátně. (Festival otrlého diváka)
(více)Videa (2)
Recenze (86)
Silný a neopozerane spracovaný zážitok s neuspokojivým vyústením. To, že forma prebije obsah bolo dávno jasné, ale osobne by som ocenil keby sa s tými farbičkami, hudbičkami, úletmi a strihmi narábalo citlivejšie a oprostilo sa to tak od niekoľkých škaredo naivných a gýčovitých úkazov, ktorých síce nebolo veľa, ale aj tak trochu narúšali celkový opojný audiovizuálny dojem. Ináč fajn, mať to o kúsok viac deja, či aspoň nejaké reálne rozuzlenie, tak sa ani nesťažujem. ()
Vizuálně nádherné! Ano, Argento z toho kouká na každém kroku (nejen barvy červená a modrá, tajemný dům či smysl pro detail), nekončící záběry lidských očí jsou od Fulciho (jen chybí jejich propichování, rozřezávání a vydloubávání, i když k jedné menší krvavé scénce přeci jen dojde) a překrásné secesní interiéry včetně všech možných doplňků k tomu patřících (mozaiky, šperky, světla...) skvěle doplňují snový, surrealistický snímek. Tohle není mozaika, ale kopice střepů z obřího zrcadla, na němž byl příběh napsán. Filmařské postupy snímků 60.let (zdánlivě donekonečna se opakující záběry), hudba evokující snímky 70.let a Valerie, která spolkne kouzelnou perlu. Černá kůže, lidská kůže, břitvy, nože, pouta...trochu giallo, více však s/m. Za novými zdmi jsou ty staré a do každého bytu se dá nepozorovaně vejít řadou tajných dveří. Chvílemi jsem měl dojem, že sleduji vysoce estetizovanou reklamu na Campari, což mi nevadilo.... ()
2x. Definitívne afirmatívna stvrdzujúca odpoveď beštiálne virtuózneho nerozlučného belgického dua Cattet-Forzani v otázke možností absolútnej ohýbateľnosti filmovej reality a nadreality. Amer bol predskokanom, L'étrange couleur des larmes de ton corps extatickým vrcholom, ktorý už má svojho systematického (a často dobre ukrytého) glosátora cez dialógy a repliky, príbeh, ktorý zachováva princíp jednoty (ten tam je koncept priezračne jednoliatych kapitol siahajúcich po perfekcii), zostáva však hypnotická strihová skladba plná prestrihov z detailov na polodetaily, polocelky a celky, ešte udatnejšie navŕšená, neriedená záplava audiovizuálnych vnemov a podnetov provokujúcich diváka, kompozícia a predely skúšajúce divácke oko. Z obyčajného sledovania filmu sa tu stáva seansa uctievačov aury filmového plátna, metastázy enfant terribles moderného európskeho art-thrilleru. Prenesenie genia loci secesného domu, obsadeného filmovým štábom, je úplné. Vnútorná kompozícia interiérov zdobených barokovými obrazmi, zrkadlami, okennými mozaikami a množstvom sklenených propriet dáva priestor výraznému vyniknutiu presvetlených a tmavých miest, ktoré nechávajú miesto predstavivosti hrdinu i diváka. Práca s predkamerovým priestorom par excellence. Farebné experimenty už sú rutinou, čo neznamená, že na každom rohu opätovne neohurujú uhrančivými obrazmi. Rytmike simultánnosti hudby (štýlovo vypožičanej z talianskej kinematografie prevažne 70. rokov) a pohybu podlieha všetko. Príbeh by mohol byť jednoznačným, no uprednostňuje rozvrstvenie na pohlcujúce, sexuálne vzrušivé puzzle utkané z hodvábu a oceľovej čepele. Aby to nebolo také jednoduché, Cattet&Forzani si vypožičiavajú pár trikov od majstra Davida Lyncha a uväzňujú diváka spolu s postavou hlboko do jeho mysle, pred zadné vrátka trinástej komnaty temnoty. A potom sa už len hrajú - sen stavajú do rovnocenného postavenia voči realite, čím je hranica zmazaná a v postupných vlnách halucinácií, opakujúcich sa výjavov a skrytých vodítok strácajú pokusy o ich rozlíšenie význam, ale to pre príbeh nie je podstatné. Krása a smrť ruka v ruke v ústrety esencii magického filmového zla. Budem vyzerať akúkoľvek možnosť vidieť to v krátkej dobe opäť. 100% [Cinematik 2014] Tak sa ona možnosť naskytla a prežil som znásobené hektické vyvrcholenie umocnené dusivým temporytmom a vedomým, že patrím medzi okrajových divákov, ktorých tento diabolský splodenec nadobro uzamkol v magickej hračkárskej skrinke. Následná dekompresia spôsobená znovuzrodenou a navrátivšou impresiou z opusu magnum trvala ešte hodne dlho po dobehnutí trademarkových záverečných titulkov. ()
Audiovizuální orgasmus, který v zázemí multiplexu zcela překračuje pouhé sledování pohyblivých obrazů a vnímání zvuků. Hélène Cattet a Bruno Forzani překračují hranici filmových postupů natolik, že divák nemá šanci všechno vstřebat na první zhlédnutí. Vizuální a sonické detaily nám protékají přes obrazovku a hladí po celém těle. Snové zobrazení temnoty, tiché šeptání zla, slast při řezání kůže břitvou (následným projížděním rukou pod kůží brrr!), lynchovský prvek probouzení Mulholland Dr., barevné kompozice, flicker efekty, nadsmyslový dějový rozměr. Podivná barva slz tvého těla obsahuje daleko více bizarnosti, surrealismu, brutality a objevení těla než v Ameru (a všech krátkometrážních filmech). Kdyby se spojila režijní čtveřice Cattet-Forzani-Argento-Lynch zplodí nadčasové dílo za hranici představivosti. [Festival otrlého diváka, Brno 2014] ()
Dávam priemerné hodnotenie, ale tento film je všetko len nie priemerný. Z traileru to nie je až tak cítiť, ale film nie je normálny a to doslova. Ide o artové experimentálné Davidom Lynchom líznuté niečo, čo len tak nepochopíte a nestrávite. Je to fetiš a to riadny. Ani dobré, ani zlé, proste to treba zažiť. Možno je to klišé, ale niečo takéto sa len tak nevidí a to rátam aj Srbski film, Human Centipede a podobné zvrátenosti. [9. MFF Cinematik 2014] ()
Galerie (40)
Zajímavosti (3)
- Film vznikal od roku 2002 a jen rok trvala samotná postprodukce. Vedle střihu byla nejnáročnější práce se zvukem, protože film se natáčel němý. (pan Hnědý)
- Film si natolik oblíbil americký rockový zpěvák a hudebník Marilyn Manson, že jeho dva videoklipy k písním „SAY10“ a „KILL4ME“ jsou celé inspirovány tímto snímkem. V prvním ze zmíněných písní využil Manson scénu nalezeného deníku a ve druhé využil vyprávění policisty Vincentelliho o sledování ženy bohatého manžela. (Maila)
Související novinky
Startuje 21. ročník Dnů evropského filmu
Letošní Dny evropského filmu opět přináší více než 50 snímků z celé Evropy, tematicky rozdělených do sekcí, některých tradičních, některých zcela nových, speciálně sestavených pro aktuální ročník s… (více)
Reklama