Sonatine

Život jakuzáka jako rutinní práce stejná jako jakákoli poctivá práce, až samozřejmě na občasné vydírání a vraždy, takhle začíná příběh menšího jakuzáckého šéfa Murakawy, kterého jeho nadřízený pošle srovnat válku gangů na Okinawě. Murakawa a jeho nejbližší spolupracovníci jsou už životem gangsterů unavení stejně jako prý tehdy byl sám Takeši Kitano unavený životem a tohle se promítlo do celého Sonatine. Sonatine samo o sobě je hrozně zvláštní film, který je o jakuze, ale z takového pohledu a s takovým přístupem jaký ještě asi nikdo v mafiánském žánru nepoužil. Murakawa se svou partou jsou na Okinawě pomalu jak na dovolené, místní spřátelený gang jsou zas prozměnu takoví bodří strejdové a mladiství povaleči, kteří jsou pořád v pohodě. Jak se příběh vyvine a jak větší jeho část vypadá podrobně popisovat radši nebudu, aby to zůstalo stejným překvapením jako pro mě když jsem film viděla poprvé. Dá se ale říct, že ve filmu je spousta takové upřímné radosti a vtipu, ale zároveň melancholie a únavy. A samozřejmě se taky řeší smrt a žití a jestli má v životě ještě vůbec cenu pokračovat a dokonce podle toho vypadají i "akční" scény. Zároveň je taky vidět odlišný přístup k těmto životním otázkám u různých postav ve filmu ať už jsou ke smrti odevzdaní, apatičtí, bojácní nebo se k ní staví s hrdým výrazem ve tváři. A postavy jsou jak už je u Kitana zvykem obsazeny výborně a hlavně těmi kitanovými starými známými parťáky, ze kterých nejvíc zaujme mladý Susumu Teradžima, kterého postava nejdřív mrzutá se skamarádí s místním mladým gangsterem. Všichni si natáčení očividně užili, ale pořád v celém filmu byla cítit ta hrozná únava a nechuť žít, která mohla nakonec být znamením rozlučkového filmu Takešiho Kitana, ale naštěstí všechno dobře dopadlo a jeho poslední film to nebyl. :) Vždycky mi v tomhle filmu ale něco chybělo, jenže po shlédnutí kitanova Boiling pointu musím zvednout hodnocení na pětku, protože boiling point bylo maximální zklamání a na sonatine se narozdíl od toho dá podívat vždycky a pokaždé si to užijem. (04.12.2010)

Bravurní yakuzácké drama, které dobylo Takeshi Kitanovi světový věhlas, není jen dalším filmem o válce gangů, ale hlavně nádhernou minimalistickou baladou o přátelství a opravdových osobnosti skrývajících se za pokerovými tvářemi gangsterů. Opět se můžete těšit na režisérův nezaměnitelný pomalý styl vyprávění, cit pro detail a také na jeho osobitý humor. (05.04.2011)

Kultová osobnosť Japonského filmu Takeši Kitano, je tvorca ktorého som zatiaľ registroval viacmenej ako herca. Jeho filmy ktoré sám natočil a napísal som videl pramálo. Táto gangsterská dráma plná krásnej farebnej kamery ale aj chladnej atmosféry mi prišla veľmi sympatická. Snímka je miestami krehká ako krieda a niekedy až krvavo vražedná, takže pri sledovaní som pociťoval schizofrenické stavy. Niekedy plné akcie inokedy zase statické a pomalé mi kvôli striedaniu až tak nesadlo. No niektoré scénky (ako napríklad falošná Ruská ruleta) mi vyrazili dych. (25.04.2017)

Extravagantný člen tokijskej yakuzy, Murakawa, bude vari čochvíľa so svojimi vernými mužmi vyslaný na misiu na Okinawu, aby doplnili spojenecké rady klanu Nakamatsov, ktorý údajne rozpútal vojnu proti konkurenčnému klanu Ananovcov, či dokonca ešte jestvuje i potenciálna možnosť zrovna v tom prostom význame, že obidve znepriatelené strany napokon čakajú iba na to, kedy už konečne medzi nimi zavládne ("(ne)definitívny") mier, čiže sa v podstate snáď automaticky ponúka otázka v tom zmysle, že tento protagonista by mal byť predsa akýmsi poslom dobrých správ, ktorý by mal skrátka ponúknuť nejaké「diplomatické riešenie」, aby jednoducho povedané: „Koza zostala celá a vlk sýty, alebo úplne opačne, čo poviete?” A to ešte ani zďaleka nie je všetko, čo by mal presne takýto ostrieľaný typ človeka v novom prostredí očakávať, však? • Kitanov akčný thriller síce mal veľmi kvalitne rozvinutú hlavnú myšlienku, a to predovšetkým v priebehu samého začiatku a rovnako tiež i na svojom konci, kedy už zväčša iba išiel v naprosto zavedených šľapajách, no, budiž, absolútne rešpektujem samotné finále aj s určitým dodatkom na samý záver, no akosi vôbec nemôžem preglgnúť stred tejto snímky, kedy som si buď pripadal, ako v japonskej obdobe reality šou Farma, alebo taktiež i niečo na takýto spôsob, že „Nevedieť sa spratať do kože, a preto budem vystrájať samé somariny, aby som tým zabil nudu,” čím divákovi vytvoril kompletne zvláštny pocit na duši, ktorý v konečnom dôsledku priamo vyústil do konečného zhodnotenia počinu do podoby 3*, keďže toto dané jadro, by som normálne povedal, že je až strašne nadbytočným, a to i napriek tomu, že v ňom vystupovala pôvabná žena, no so zbytočným, a k tomu i s často nevyužitým potenciálom, až by som miestami podotkol, že tam nemala vonkoncom čo hľadať!? • Áno, scenár je pravdepodobne tým najslabším článkom, prečo film nedrží kompaktne, ako celok, za to na strane druhej, má i mimoriadne zaujímavý, filmový plagát, je zručne a svižne nakrútený, a to prostredníctvom svojej obrazovej stránky, ktorú znovu sprostredkoval japonský kameraman, Kacumi Janagidžima, ktorého práca ma nedávno uchvátila i v kultovom spracovaní Battle Royale, kedy podal zrejme svoj najlepší, kameramanský výkon. A mimochodom, jedná sa o dvorného『Muža s kinoaparátom』, Takešiho Kitana, kde opäť nesmel chýbať ani začínajúci, dvorný herec, Susumu Teradžima, s čoraz väčším, hereckým priestorom... • Vidieť toto skromné dielko nepovažujem za veľkú stratu času, no súčasne ho vidieť v takejto podobe, znova rozhodne netúžim, to by som musel najskôr len vynechať citovanú, stredovú pasáž, ktorá mi vskutku prišla, ako z celkom iného, kinematografického diela.  (03.05.2023)

Poetická gangsterka, která Kitanovu tvorbu víc proslavila v zahraničí a která povedeně míchá prvky z Ten chlap je magor i ze Scén u moře. Vznikl tak asi sice ne zrovna nejvstřícnější Kitanův film, ale film, který umí dát každému něco. Pro mě to byly třeba ty srandičky na pláži nebo scény ze silnice, kde mi to maličko připomínalo až Kiraostamiho. Pořád je to ale gangsterka, takže se zde umírá a nechybí ani násilí. A i když nemůžu říct, že by mě to úplně odrovnalo, tak i tak se mi to líbilo. Něco z toho se pak dál rozpracovává v Ohňostroji, avšak Sonatine mi sedlo víc svou upřímnější existenciální krizí, která, vzhledem k tomu, že ji má zasloužilý jakuzák, vede sice k očekávatelnému, zato ale jedinému možnému vyústění situace. A jelikož sám ví, že se ona chvíle blíží, prostě užívá dne. Zní to teď možná jako klišé, ale v tomhle podání rozhodně není, zvlášť když se to týká postavy, se kterou se z mého pohledu nedá sympatizovat, pouze jen upřímně zajímat o její osud. A vtipné scény to příjemně oživovaly. Z Kitanovy tvorby u mě stále vedou Scény u moře, ale Sonatine mám mezi top 3 nejlepšími, společně ještě s Kikudžirem. Tenhle styl mi prostě sedí, jen jsem mu zatím ještě úplně nepropadl. 4* (14.05.2024)