Django

Začne to skvěle - muž táhnoucí rakev, záchrana bezbranné ženy, osamělý pistolník, mlčenlivý a když něco řekne, spíš to cedí mezi zuby. V liduprázdném městečku jen bahno, děvky, salón... a pak přijde na řadu kulomet. Pravda, kulomet je nesmysl s nekonečným množstvím nábojů a lehký jako pírko. Ale až po sem je to úctyhodná pocta westernu staré školy... S bandou Mexičanů ale přijde problém. Krádež zlata z fortu, zlato vypadající (a asi i vážící) jak müsli, nemožné množství mrtvol - no jo, když padouši tomu jdou tak trochu naproti, když samovolně vbíhají do střel. A degradace děje do stupidní polohy. Ani ten Franco Nero už není takovej borec, přestože charisma může hrstmi rozdávat. Celkově ta kvalita filmu stojí za prd, ale nelze tomu upřít fakt, že zde vznikla když už ne legendární, tak alespoň nezapomenutelná postava. A taky docela chytlavá úvodní píseň. (27.11.2022)

Kultovní spaghetti western, který udělal Franca Nera. Cool hrdina v černém s tajuplnou rakví, krásná žena, fajn sadistický záporák, rozblácené město, tvrďácké dialogy a skvělá hudba. A když tu dojde na střílení, často má podobu masakru a celkově tu nikdy nejdou k zemi míň jak čtyři lidi zároveň. Ale že by to bylo nějak extra natočeno... Rozchechtalo mě plivnutí zátky do tváře padouchovi. Film se dočkal desítek neoficiálních sequelů (čtyři vznikly ještě téhož roku!) a až po 11 letech i jednoho oficiálního - a mizerného - Django se vrací (1987), opět s Nerem. Scéna uřezání ucha inspirovala Quentina Tarantina k podobné scéně v Gaunerech. (16.04.2007)

Nějaký ten spaghetti western už jsem dost pravděpodobně viděl, ale vůbec si nevzpomínám jaký. Tak jako tak jsem se stejně znova přesvědčil, že mě to míjí. Zpočátku mě to chytlo, ale jen díky záhadě obsahu rakve, kterou s sebou Django pořád tahá. Ta se ale po půl hodině odhalila, za moc nestála a pak se z toho stal pořádný western, který je možná objektivně dobrý, ale mě nebavil. Djangův výraz je sice památný, má to koule, ničeho se to nezalekne a vyniká to počtem zabitých (a že jich tu na šedesátá léta je sakra hodně) a ani se nedivím, že se tím inspiroval Tarantino, pak se mi taky líbily herecké výkony a občas nějaká ta akce, ale mimo ni se tu skoro nic jiného nejde a časem se mi omrzela, kór když probíhá v prostředí, které mě už samo o sobě neoslovuje. Sorry, nesedlo mi to. Lepší 2* (12.08.2023)

Italové už se nejspíš nemohli dívat na to, jak se v německu ve velkém točí Vinnetuovky ve stylu romantizujících kvazivesternů. Ale zatímco Leone v roce 1966 epicky uzavíral pomalu plynoucí dolarovou trilogii, Sergio Corbucci natočil něco úplně jiného - Něco, z čeho by Karel May dostal kopřivku a hrdinní strážci morálky epileptický záchvat. Něco, v čem body count přetahuje i pozdější Arnieho Komando. Něco, v čem zbourá žánrová klišé o neporazitelných hrdinech, slabých ženách a černobílém rozdělení charakterů. A tak je Django jedním z nejdrsnějších "klasických" westernů vůbec - o zkažených lidech ve zkaženém světě, plném špíny, mrtvolné hniloby a marných nadějí. 8/10 (02.09.2010)

V žánru spaghetti westernů jeden z nejpovedenějších filmů, kde je Franco Nero dokonalý, kde mne vždy překvapí tajemství jeho rakve a kde je vynikající nejen závěrečná scéna v zabláceném městečku, ale hlavně ta na hřbitově. Plus jako vždy hudba. Mám moc rád tento film a nevadí mi jej vidět znovu a znovu. (15.03.2013)