Blade Runner 2049

Komentář obsahuje kromě porce hejtu taky SPOILERY. Nejvýraznější vzpomínka den po zhlédnutí: Ryan Gosling měl fakt cool kabát, kterých bych si na zimu taky rád pořídil. Blader Runner 2049 je v kontextu současné hollywoodské produkce bezesporu nezvyklý film (podobným způsobem jako Spectre). Postavy, myšlenky a atmosféra jsou pro něj důležitější než zápletka. Hlavní hrdina přitom v příběhu nehraje tak významnou roli, jak se dlouho domnívá (a my s ním), což posiluje dominantní pocit existenční úzkosti z nemožnosti mít osud pevně ve svých rukou. Většina scén začíná o něco dříve a končí o něco později, než je potřeba k předání nezbytných informací. Jiné scény mají pro příběh zanedbatelný význam a slouží hlavně k navození specifické atmosféry nebo dokreslení fikčního světa. (Za originální nápad lze považovat i rytmizaci vyprávění pomocí úmrtí ženských postav, v posledním aktu zemře snad každých deset minut jedna, což ale svědčí spíš o nedostatku citu scenáristů než o jejich vypravěčských schopnostech.) Problém je, že tohle všechno drží pohromadě stylisticky fádní (zaujala akorát scéna v baru s „vypadávajícím“ zvukem, ve které Ford profackuje Goslinga) a přímočará melodramatická story o synovi hledajícím (s pomocí dřevěného koníčka) otce a otci hledajícím dceru (o závěrečném náznaku třídní revoluce, odpovídajícím svým jednoduchým zpracováním young adult románu, raději nemluvě) a celý film je ve své podstatě mnohem čitelnější, doslovnější a generičtější, než si o sobě myslí a než by odpovídalo pompéznímu aranžmá (nejzásadnější odhalení vidíte na plakátu). Blade Runner stejně jako zbytek Villeneuveovy tvorby potvrzuje, že film s herci tvářícími se celou dobu, jako kdyby jim někdo sebral oblíbenou hračku (což není v případě Goslingovy postavy tak daleko od pravdy) a natočený v táhlých záběrech doprovázených atmosférickým hudebním podkresem sice bude vážný a důležitý, ale jenom na povrchu. Zatímco Scottův film podněcoval množstvím nedořečeného k úvahám, v novém zpracování obstarávají veškeré filozofování za diváka postavy, vyjadřující se ve šroubovaných polopatických větách. Nám nezbývá, než žasnout, jak pěkně je to celé nadesignované (přinejmenším design zvuku by zasloužil Oscara), ale k tomu by stejně dobře jako takřka tříhodinový film posloužila coffee table book s fotografiemi výtvarných návrhů. Dost se obávám, že Villeneuveova Duna bude tím samým v bleděmodrém (resp. oranžovém). 65% (05.10.2017)

Měl jsem z toho pocit, že se nedívám na žádný pokračování, ale spíš na takovou poctu originálu z roku 1982, kde vlastně ani moc nešlo o příběh nebo o děj. Je to celý dost o ničem a plný scén, kde se vůbec nic neděje, ale prostě mě dokázala vtáhnout atmosféra, takže jsem to i přes ukrutnou dýlku celkem v pohodě dokoukal. Původnímu Blade runnerovi to ovšem nesahá ani po kotníky. Pro mě je to průměr a opravdu nedokážu říct, jestli bych hodnotil nějak jinak, kdybych originál neznal. (01.12.2018)

Řídím se zásadou: neměj vysoká očekávání a tu a tam budeš příjemně překvapen. Nový Blade Runner pro mě nepředstavuje zklamání, jakkoliv kritických výhrad bych mohl vyslovit více. Celkově ale jde vedle Nolanova Dunkerku o můj letošní největší zážitek z návštěvy kinosálu. Je to více než důstojné navázání na Scottův snímek, resp. jeho upravenou verzi z roku 1992. Navázání nejenom dějové, ale i atmosférou a stylem. Jen jsou všichni o 30 let starší a nikomu to evidentně neprospělo. Deckhart zestárl, ekologická krize se prohloubila, sociální rozdíly jsou extrémnější, strachu a napětí všude přibylo. Replikantů je víc a představují větší výzvu než kdykoliv dřív. Blade Runner 2049 zobrazuje svět, který sice dosud neexplodoval, šňůra už ale hoří a plamínek se neúprosně přibližuje k náloži trhavin. Denis Villeneuve skládá působivé depresivní obrazy světa, kde lidstvo nezvládá samo sebe, natož soužití s umělou inteligencí. Síla jeho filmu tkví v režii a vizuálu, se scénářem je to o poznání horší. Podobná výtka se ale dá vztáhnout i na Scottův snímek, který je silnější v budování atmosféry a nastolování etických otázek než v hodnověrnosti konstrukce zobrazovaného světa. Blade Runnerovi 2049 můžete vyčítat leccos, od nevýrazného ženského záporáka, který se určitě nevyrovná replikantovi Battovi z jedničky, po podivnou postavu šéfa nejmocnější korporace Niandera Wallaceho, který připomíná spíš vůdčí postavu náboženské sekty, jehož vzhled má patrně odkazovat někam k biblickým motivům Boha stvořitele. Mezi současnými blockbustery ale vyčnívá jako Petřínská rozhledna nad Prahou. Pokud mu například uživatel Matty vyčítá přílišnou čitelnost, doslovnost a generičnost, v zásadě souhlasím, ale moje zlomyslnost si neodpustí v takovém případě nahlédnout do hodnocení Promethea, který je pokud jde o výše uvedené o několik tříd horší, navíc má mizerný střih, selhávají v něm nejzákladnější vypravěčské postupy a používá tu nejlacinější symboliku. Kupodivu zjišťuji, že tam, kde Matty odbyl Blade Runnera třemi hvězdičkami, dostal Prometheus čtyři a 75 %. S hejtováním bych byl proto opatrný a některá zklamání bych přisuzoval spíš nerealistickým očekáváním a v neposlední řadě i tomu, že se Blade Runner zpronevěřuje komerční líbivosti. Pomalý tříhodinový biják budovaný na dlouhých záběrech prostě nesedne každému. Pokud vábení nového Blade Runnera neodoláte, výrazně doporučuji vidět ho na velkém plátně, na malé obrazovce totiž hodně ztrácí na své obrazové působivosti. Gosling v hlavní roli může sice někoho znechucovat omezeným herním rejstříkem, ale nezapomeňme, že hraje androida, a tak mu to snad můžeme odpustit. Já si Blade Runnera 2049 užil - ne jako mistrovské umělecké dílo, které by mělo být nějakou zásadní výpovědí o našich technologických možnostech a strachu z blízké budoucnosti, ale jako velkolepý trikový blockbuster, který není tak třeskutě blbý jako převážná většina těch ostatních. Celkový dojem: 90 %. (09.10.2017)

Jedničku nemám prakticky vůbec zažitou, netuším, zda je to v případě pokračování zásadní problém, nicméně oslovit mě nedokázalo. Každopádně nejprve je třeba říct, že už předchůdce rozhodně nebyl filmem pro každého. Ano, přeformuloval estetické normy science-fiction, potvrdil, že Ridley Scott umí velké věci a že předlohy Philipa K. Dicka mají velký potenciál. Oceňuji jít nezvyklou cestou, než na co jsme zvyklí v případě běžného hollywoodského blockbusteru. Oceňuji preciznost, se kterou tvůrci k látce přistoupili, oceňuji výtvarné řešení, jenže z toho všeho pramení i hrozba odcizení. A zrovna to se stalo. Ona opulentní oslava designu, ona přesná, ale odcizená Deakinsova kamera, ony emoce, které se k nám prostě nedostanou. Herci se tváří, jak by zrovna přišli o vzácnou sbírku motýlů, jsou na můj vkus utlumení až příliš. S obří stopáží se navíc nelze ubránit pocitu monotónnosti, chybí dravost, zapamatovatelné scény. Je toho víc. A ohromná úcta k předloze je znát, což je možná i na škodu. (15.11.2017)

Není snad většího obdivovatele původního Blade Runnera, než jsem já, takže……předně si nemyslím, že takovýhle film potřeboval nějaké – jakékoliv – pokračování. Z hlediska příběhu se to tady má jako s Matrixem. Tam se v dalších dvou dílech na sílu rozvíjela mytologie, tady se mermomocí rozvíjí příběh, který sice dává smysl, ale původní film nijak neobohacuje. Čistě řemeslně je to solidní kus filmařiny, ale ta atmosféra Scottova drahokamu, ta „babylonská“ směsice kultur a národů s převahou asiatského prvku, kde se snadno stanete anonymní figurkou, ta se na mně v tomto filmu nepřenesla. Deakins čaruje, ano, ale ta atmosféra, ta chybí a kdo tvrdí opak, ten nedokázal procítit jemné nuance prvního Blade Runnera. Chyběla mi tady nějaká zajímavá postava, jako byl v prequelu třeba J.F.Sebastian a jeho elektronické hračky, chyběla mi tady osudová postava, jakou byla Pris, chyběl mi tady výrazný záporák, jakým byl Roy Batty, jehož jste nenáviděli a zároveň litovali. Nic z toho ve Villeneuvově filmu není, pouze terminátorka v sukni a nevýrazný Leto. Díky aspoň za holografickou Joi, asi jednou zajímavou postavu ve filmu. Prostě….neubráním se mírnému zklamání. (07.10.2017)