Blade Runner 2049

Naprosto unikátní esoterický zážitek, obzvláště pro značně zpomalené pozérské ufony, libující si v sáhodlouhém šťourání se v hovně a velkohubém stádovém bečení s ostatními olupenými rozumbrady, jaké z toho mají príma pocitečky a jak jim je z toho úchylného uspávače hadů Denise teplo u šulínka. Jenže hovno zůstane pořád hovnem, i když ho zabalíte do pozlaceného alobalu a prodáváte masmédii manipulovatelným žvanivým ňoumům jako belgickou pralinku. A tohle hovno bylo obzvlášť uleželé. Něco, jako byste tři hodiny museli čumět na to, jak vám v opravdu nádherných kulisách neradostné budoucnosti naprosto strhujícím způsobem kyne těsto, do čehož vám co deset minut nějaký čurák asi tak metr od ucha zapne na plné kule lodní sirénu, abyste to hypnoticky plíživé trauma náhodou milosrdně neprospali. Když si vzpomenu, jak uhrančivě dekadentní, myšlenkově bohatou a zábavnou vizualizaci tehdy uplácal Rydly z Androidích snů o elektrických ovečkách Filipa K. Ocase, má prdel upřímně nenávidí toho, kdo svěřil pokračování klasiky do rukou pošahaného artového hnědopicha, který sice umí zorganizovat vskutku skvostné kulisy, avšak mezi nimi se vás snaží urputně unudit xmrti totální rohypnoliádou. Rohypnoliádou, založenou na přiblblé šestákové historce, že umělák má miminko, a tak se všichni můžou posrat, aby ho chytili a pokuchali v labině, což by se dalo nepochybně zvládnout za naprosto prdelipřívětivých, našlapaných 90 minut. To by tomu ovšem nesměl šéfovat plíživý psychopat se zaseklou kamerou, rochnící se v půlhodinových záběrech na poletující prach a padající sníh, který to tímhle „umělecky“ natáhl na naprosto nehumánní i nereplikantní tři hodiny. Tři hodiny od ničeho k ničemu unyle se loudajícího pana Goslinga s konstantně blaženým, koženým kukučem sluníčkáře, co si právě nakvartýroval do své dvajedničky třicet syrských migrantů i s domácím zvířectvem, patrně z toho, že sem tam vyprcá hologram, a trousícího s ostatními zádumčivě strnulými loutkami pouťová existenciální moudra pro stavební přidavače. Sledujete-li filmy pro zábavu, nikoliv kvůli pozérskému sebemrskačství, a nesnášíte tedy tik v oku ze spánkové deprivace či si zrovna netoužíte ucpat nos, bloknout atlase s čepovcem a uhnat na prdeli mozoly z neustálého poposedávání, nasraného kroucení hlavou a otráveného funění, raději se tomu vyhýbejte důsledněji než katolík šprckám. (08.10.2017)

(1001) Na film se budu muset někdy podívat znovu, abych zjistila, jestli se mi podaří replikovat výsledek, ale na první podívání v dobře ozvučeném kině (a bohužel i ve 3D, což mi naopak přišlo úplně zbytečné, nejsem děcko, abych nepochopila, že věci, co jsou vepředu, jsou vepředu, a ty vzadu jsou vzadu, ale to s kvalitou filmu nemá nic společného) se mi to líbilo, a to dokonce hodně, a dokonce o dost víc, než původní Blade Runner (který je pro mě definicí "meh" filmu). Perfektní kombinace inťoušského filmu a komerční zábavy. V Příchozích mi vadil naivní a předvídatelný příběh se vztahy mezi postavami, které sice hrají důležitou roli, ale není jim věnován čas, aby se přiměřeně rozehrály. Tady je příběh vyprázdněný až na půdu a času je na všechno tolik, že jsem občas zapomínala, o čem to vlastně je, ale sakra, jak mě bavilo se na to dívat a taky to poslouchat a taky, ruku na srdce, si to trošku procítit. Nejvíc mě asi štval Jared Leto, on už se prostě jenom předvádí pro kameru a vůbec se nesnaží svým postavám dávat nějakou vnitřní konzistenci. Sylvia Hoeks byla ďábelská, a vůbec tam bylo víc pořádných ženských než mužských postav, asi je to trend, ale když je smysluplně použitý, tak jsem s tím zcela v pohodě. No ale jak jsem říkala, musím se na tom podívat znova, jestli ten dobrý pocit nebyla jenom podivná kino halucinace. (11.10.2017)

Na jedné straně pomalé tempo a snad i trochu dějová rozbředlost, na straně druhé podmanivá atmosféra a vynikající audiovizuál. Na jedné straně působiví herci a hypnotické dialogy, na straně druhé občasný mikrospánek vzhledem k tomu, že se tam "až tolik neděje". Na jedné straně žádné nové myšlenky oproti původnímu Blade Runnerovi, na straně druhé komplexní sci-fi vize budoucnosti... Vyberte si. 7/10 (03.11.2017)

Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí blockbusterová báseň (!) o touze cítit "něco skutečného", touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je "skutečné" a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit - cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky... Ostatně, co jiného je život, než hmota, jež zatoužila procitnout a cítit? Spatřit sebe samu se srdcem divoce bijícím, horkým a plným očekávání? (07.10.2017)

Ne, bohužel. Nepředpokládal jsem, že by se tento film přiblížil atmosféře původního díla od Ridleyho Scotta, ale trošku jsem doufal, že si aspoň vytvoří nějakou svou vlastní identitu. Ale to také ne. Blade Runner 2049 mi spíš celou dobu připomínal snímek Brazil (1985), ať už zpracováním nebo právě onou atmosférou a ani slavný Harrison Ford, ho nedokázal vytáhnout výš, než na lehký nadprůměr. Vizuálně je to zmáknuté (i když BR z roku 1982 je i tady lepší), ale nemá to duši. Denis Villeneuve zatím není (a možná ani nikdy nebude) režisérem kvalit Ridleyho Scotta, to je prostě fakt - a tuto látku ničím novým neobohatil. Já už teď vím, že příště radši sáhnu po klasické verzi, která patří dodnes k tomu nejlepšímu nejen v rámci žánru, ale i filmu obecně. Resumé - 2049 je jako nealkoholické pivo. Dá se to přežít, ale nezůstane ve vás dobrý pocit. (23.01.2018)