Blade Runner 2049

Ne, bohužel. Nepředpokládal jsem, že by se tento film přiblížil atmosféře původního díla od Ridleyho Scotta, ale trošku jsem doufal, že si aspoň vytvoří nějakou svou vlastní identitu. Ale to také ne. Blade Runner 2049 mi spíš celou dobu připomínal snímek Brazil (1985), ať už zpracováním nebo právě onou atmosférou a ani slavný Harrison Ford, ho nedokázal vytáhnout výš, než na lehký nadprůměr. Vizuálně je to zmáknuté (i když BR z roku 1982 je i tady lepší), ale nemá to duši. Denis Villeneuve zatím není (a možná ani nikdy nebude) režisérem kvalit Ridleyho Scotta, to je prostě fakt - a tuto látku ničím novým neobohatil. Já už teď vím, že příště radši sáhnu po klasické verzi, která patří dodnes k tomu nejlepšímu nejen v rámci žánru, ale i filmu obecně. Resumé - 2049 je jako nealkoholické pivo. Dá se to přežít, ale nezůstane ve vás dobrý pocit. (23.01.2018)

K prvnímu dílu si dodnes hledám cestu, protože své nezpochybnitelné myšlenkové výstřely schovával do příliš jednostranného vyprávění. Teď Fancher s Greenem takový koncept staví na hlavu a za každou zdánlivě jednoznačnou scénou či linkou nechávají nenápadně rozehrát nepočítaně filozofických či psychologických motivů. Kolik toho ve mně zarezonovalo i po obyčejné reklamě nebo jednom pohledu do dáli. Nechat diváky takhle dlouho čekat na toho, na koho se podle plakátu stejně v první řadě nedočkavě tetelí, si nemůže dovolit jen tak někdo a překvapuje mě, kolik deprese se v tom čekání skrývá. Rok 2049 má ve Villeneuveho podání ve svých koutech hromadu bolesti, která ale paradoxně probouzí dávno zapomenuté radosti, schované ve vzpomínkách, "které někdo prožil". Z hloubi duše vytrhává nezlomnou touhu žít či existovat a dokazuje, že nový Blade Runner rozhodně není chladný a kdo říká, že ano, ten ho snad ani nevnímal. Gosling se totiž pro role plné ukrývaných pocitů narodil, takže to vnitřní lomcování i stoupající vzdor jsem s ním prožil do poslední kapky. V mém případě tak šlo o intenzivní, díky étericky lehké i dunivě prostupující hudbě extrémně emocionální zážitek, kdy mě příběh v nečekaných chvílích řezal až někam do srdce, kouzlil hořké slzy a jediné, co na něm bylo chladné, byl sníh, déšť a nálada světa, ve kterém se odehrál. (06.10.2017)

Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí blockbusterová báseň (!) o touze cítit "něco skutečného", touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je "skutečné" a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit - cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky... Ostatně, co jiného je život, než hmota, jež zatoužila procitnout a cítit? Spatřit sebe samu se srdcem divoce bijícím, horkým a plným očekávání? (07.10.2017)

Bohužel, tohle mě minulo. Starý Blade Runner jsem vypl v půlce a koukat na remake doma, zřejmě to dopadne obdobně. Denise Villeneuva považuji za velmi nadějného a zručného režiséra, jeho Sicario s Prisoners patří mezi mé oblíbené filmy, ale nový Blade Runner je pro mne divácky nevděčný. Vizuálně samozřejmě lahoda a divák má při sledování chuť vzít si foťák a jednotlivou scénu si vyfotit. Ryan Gosling se mi do hlavní role hodil, ale k plusům to bude zřejmě vše. Opěvovaný Harrison Ford se ukáže 30 minut před koncem, tedy v době kdy je divák unaven a vyčerpán, Jared Leto jako záporák je ve filmu všeho všudy 10 minut, což je snad jeden z největších záporů a hříchů, protože dobrý záporák dělá dobrý film, Rko je velmi nevyužité, k zvratu nedojde žádnému a samotná akce tvoří asi 15 minut ze 163 minutového filmu, no nedivím se, že 5 lidí z kina odešlo a já kdybych nebyl poctivý filmový fanoušek, odejdu zřejmě také. Až moc artové, surrealistické a snové, že jsem z toho málem dostal hemeroidy z neustálých změn poloh v sedačce!45% (14.10.2017)

Někde někdo psal, že abyste si plnohodnotně užili dvojku, nemusíte vidět a znát jedničku. Kecal. Čím lépe zažité máte své oblíbené postavy a scény v původním Blade Runnerovi, tím více doceníte spoustu dokonale koherentních náznaků, dějových propletenců a nesmrtelných záběrů, které dvojka buď dokonale upravuje/restauruje, s úctou a noblesou opakuje, či průkopnicky rozvíjí dál svým směrem. Dá se na druhého Runnera nadávat za to, že je příliš pomalý, či dějově doslovný, ale to je pouze problém skalních fandů látky, kteří po nenapodobitelné a neopakovatelné jedničce, která nutno podotknout je jedinečný filmový drahokam, snad čekali revoluci, kterou tady mít nikdy nebudou. Jelikož stejně jako v příběhu uběhlo 30 let a všechno je už jinak, to stejné je po 35ti letech s diváckým očekáváním a vnímáním toho co je "super" a co "není super". Villeneuve se k tomu postavll čelem a z toho co mohl natočil zřejmě nejlepší film letošního roku, který má všechno proto aby ho měly rády masy a zároveň je dostatečně artový, sugestivní a vizuálně kulervoucí s odkazem předchůdce, aby ho zmákli i scifi geekové, potažmo s trochou nadhledu fandové původního příběhu. Ta vypiplanost v každém záběru je patrná už od začátku. To, že režisér miluje původní snímek rovněž. Hudebně fenomenální a mnohem tvrdší, než Vangelisova harmonická ambience, herecky bez kazu (dokonalá Sylvia Hoeks !) a scénáristicky povedené. Nemá smysl hledat v tom megaposlání vyložitelné různými směry s přidavkem filozofična a polemiky. Na to byl původní film. Tohle je skoro čistokrevný "návrat ztraceného syna". V surových dystopických kulisách naší civilizace, která se ocitá ve slepé uličce. Esenciální záležitost a jestli někdo dokázal dát Nolanovu bezemočnímu dokumentu Dunkirku pětku za dobrý střih a zvuk, tak tady to musí být alespoň šestka, protože tohle je Film s velkým F, se všemi nezbytnými propriety. (06.10.2017)