The Guest

Já jsem si vlastně nebyl vůbec jist, co jsem to vůbec viděl. A popravdě si tím nejsem jist ani teď. The Guest je totiž nejdivnější film snad v tomhle roce. Zároveň se ale ihned zařadí mezi ty nejbláznivější a dost možná i nejlepší. Tedy pakliže vezmu v potaz béčka. The Guest je totiž příběhově totální chujovina, i když se to jako kravina vůbec netváří. Má to ale v průběhu filmu tak brutální zvraty, že i Zeman v přímém přenosu by byl proti tomuhle filmu nic. Na druhou stranu ale musím pochválit postavu Dana Stevenese, kterej je naprosto neuvěřitelnej. Strašně mi připomíná Ryana Goslinga. A stejně tak jsem nadšený i z muziky, která je přesně v tom dochu elektronické scény současnosti, která se s radostí navrací do minulosti osmdesátek. Tudíž se dá pochopit, že v tom plno lidí vidí Drive. Já ho tam totiž vidím taky. (10.12.2014)

Velmi obstojně natočená žánrovka, která si bere sem tam něco i odjinud, ale scénář je solidně vystavěný, není zde zbytečná scéna, a už od začátku to prostě jede kupředu včetně podezření, že něco není, jak má být. Zpočátku sympatický ochránce rodiny, u něhož je nám do určité chvíle příjemné, že ochraňuje rodinu, a je nám jedno, jestli je divný. Pak však začnou přibývat momenty, kdy tomu hajzlovi musí začít každý přát smrt. Líbily se mi i vtipné vychytávky a fórky v obraze, a to nemluvím jen o RIP náhrobku ke konci filmu, to, že si film sám ze sebe vlastně střílí, a taky věci řečené jen tak jakoby mimochodem, kdy je na divákovi, zda zareaguje a poskládá si ty jasně dané střípky do jasného obrazu. Protože vše podstatné je řečeno, ačkoliv se může zdát, že ne. Děj má navíc logické směřování, i když zpočátku poněkud předvídatelné, takže se skutečně povedl dobrý kousek filmařiny v žánru akčního thrilleru s jemným přesahem do sci-fi. (27.01.2015)

Dan Stevens s chrpově modrýma očima zahrál psychotickýho magora poměrně s přehledem, za zvuků synťákové hudby, jak od Leška Semelky v nejlepší formě, nám dokazuje, že když někoho trefí kulka, tak vždycky teče krev, ještě k tomu umí házet granáty obouruč, vykopnout nohu fakt vysoko a jeho schopnost přežit taky není k zahození, v reality show Survivor by se určo dostal hodně daleko, to vám povím, páč stratég je to vynikající, je mu jasný, že když nakonec zůstane sám, tak vyhrál. Jako zápletku by z logru vyvěštila nejspíš i madam Jolanda, televizní kartářka a lamačka mužských srdcí, ale ten osmdesátkovej feeling, spolu s vtipným finišem, se mi vcelku zamlouval. (10.12.2014)

O soundtracku: Moore a další nás se svojí hudbou vrací do 80. let post-disco elektronické scény. Syntetizéry a vocodery spolu s monotónními bicími a občasnou basou zní téměř po celou dobu a zdá se to až nemožné, ale padnou k příběhu jako ulitý. Je to paradox, který nelze nesrovnat s podobně laděným snímkem Drive. Tentokrát se ovšem noříme hlouběji do minulosti. Namísto moderně znějícího Nightcall, main theme Drive, tu jsou melodie, které rozjížděly devadesátkové párty, i hlas až podezřele připomínající legendárního Davida Bowieho. Když si tuhle retro elektronickou směsku člověk poslechne zpětně bez obrazu, nechce se mu pomalu věřit, že namísto podvědomého pokyvování hlavou a chuti jít si zapařit jen seděl přikovaný a ani nedutal. Dost kontroverzní undergroundová hudba, která se až příliš hluboko vryje do paměti a podtrhuje atmosféru filmu hned natřikrát. Atmosféru, na kterou se jen tak nezapomíná, protože co Stevens předvedl, by asi obyčejný smrtelník jen těžko dokázal. Takže asi fakt psychouš bude. Na druhou stranu, když je váš herecký výstup doplněn o takový rázný psycho, jako je třeba track The Magician, tak to asi jde hned lépe. Soundtrack drtící tvrzení, že elektro hudba do filmu nepatří. Nejlepší soundtrack z filmu: Bar Fight. 90 % (11.06.2015)

Scénáristická bezradnost nep(r)ominutelně zneužívající, znásilňující a parazitující (na) 80´s resp. 90´s. _Upřímně, ta neustálá snaha tvůrců, o vylepšenou resp. ozvláštněnou resuscitaci, již dávno prověřeného, mě začíná značně unavovat. Já jsem oldschool. Když whisky, tak poctivou, nikoliv medovou. Když vodku, tak čistou, nikoliv s příchutí melounu. Když ženu, tak „přírodní“, se vším, co to přináší a co k tomu neodmyslitelně patří a nikoliv umělohmotnou katalogovou skládačku, bez jiskry v oku, co vylezla, zjizvená a opuchlá, po čtyřiadvacetihodinovce ze sálu a měsíc se jí nemůžete dotknout. Vím, můžete namítnout….své fandy resp. fanynky, si i tato nabídka najde. Najde. To však neznamená, že já ji musím, na zdraví, (při)pít. _Závěrečný (před)halloweenský večírek ve škole (btw, musel jsem si ihned dopřát repete), plný všudypřítomného nadhledu a dávající jasně vzpomenout, na B. De Palmu, v nejlepších letech a formě, včetně významného pomrkávání v samotném závěru, to vše za vydatného přispění S. Moorea, dává tušit, že to v A. Wingardovi, někde skryto je a mohlo to být o poznání lepší. Tak snad příště…. 45% (10.02.2015)