Dvě či tři věci, které o ní vím

Já se na tyhle film dívám, ale jako kdybych nic neviděl. Baví mě různé prvky, které Godard používá, například v tomto případě hlas vypravěče, ale jako celek mi ten film prostě nesedl, a to i přesto, že téma je zajímavé a je podáno téměř dokumentárním stylem, anebo alespoň formou velmi realistického pojetí scén. (09.06.2015)

[2,5*]     "If you can't afford LSD, try color TV."     Komediálna dráma zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, v ktorej Godard smeruje svoju kritiku na prázdny, konzumný spôsob života modernej mestskej spoločnosti (názov filmu sa odkazuje na Paríž). Ako metafora toho slúži prostitúcia, keď tá najintímnejšia súčasť života, sex, sa stáva, tak ako všetko ostatné, obyčajným tovarom. Zatiaľ čo myšlienky sú to bezpochyby veľmi trefné a na film sa aj vďaka krásnym ženám pekne pozerá, forma a vlastne ani obsah filmu ma príliš nezaujali. Večne experimentujúci Godard sice celkom efektne nabúrava vtedajšie filmové konvencie, z dnešného hľadiska však vyznievajú jeho samoúčelné experimenty akosi do prázdna. Jeho čiastočne dokumentárny, čiastočne hraný štýl s chabou dejovou linkou považujem za dosť nefilmový a pre diváka málo príťažlivý (to ustavičné Godardovo filozofovanie je občas dosť otravné) a upodozrievam ho, že tými krásnymi ženami sa to snažil aspoň trochu kompenzovať. A príliš mi nesadol ani ten humor, keď som sa v priebehu celého filmu zasmial asi len pri dvoch scénach (elektrikár v kúpeľni a kombinácia škôlky a bordelu).     "Don't watch me undress." "Why not?" "I don't want you to." "But you'll be naked in a minute." "That's different." (24.11.2022)

Dvě či tři věci, které o ní vím jest osobitě výstižnou definicí struktur a schémat kapitalistického, byť se dnes dává přednost slovům liberalismus a volný trh, uspořádání života. To nám sice dává jakousi svobodu, avšak pouze v rámci daného uspořádání, v jeho nastavených a udržovaných mantinelech, což má své následky v představách a potřebách bytí. Lidská nitra jsou v nich místo duchovních idejí naplňována věcmi, hesla marketinku se stávají základními body v orientaci životem, často dokonce nabývají tvarů "pravdy" (jejichž zpochybňování se netoleruje), ba suplují smysluplnost bytí. I tak lze přeci účinně podrobovat lidského ducha k obrazu moci, vždyť je to civilizační pokrok! Jistě, člověku se dostává většího pohodlí, proto se raději stává otrokem spotřeby a tupí svou mysl. Potom každou případnou kritiku onálepkuje předponou pseudo. Když náhodou někdy pocítí člověk také duchovní nedostatek, dostane se mu rázného ujištění, že právě tento systém je zárukou míru a stability, a do omrzení mu předvádí hrůzy okolního světa (naštěstí dostatečně vzdáleného), jenž se zmítá válkami a hladomory. Jen tak můžeme prostituovat svou vlastní mysl a svědomí. A v takových podmínkách si každý humanitní obor zaslouží výprask, neboť kritizují, ale my se chceme míti dobře tak, jak nám káže naše pravda, kult věcí, kult pokroku. Hlavní zájem jest soustředěn na Juliettu Jeanson (Marina Vlady), ženu v domácnosti. K celkovému obrazu Godardova filmového eseje přispívají také Juliettin manžel Robert (Roger Montsoret), jejich malá dítka Christophe (Christophe Bourseiller) a Solange (Marie Bourseiller), kosmetička Marianne (Anny Duperey), stařík provozující zvláštní školku (Joseph Gehrard), americký válečný zpravodaj na dovolené v Paříži John Bogus (sám producent filmu Raoul Lévy), dívka z kavárny (Juliet Berto), či čerstvě oceněný spisovatel Ivanov (Jean-Pierre Laverne). Dvě či tři věci, které o ní vím: jazyk zpřítomňuje svět, avšak životní prostor je v něm určován ideologiemi (ekonomicky-) politickými, jež se přitom vlastnímu lidskému bytí vzdalují a tu potřebu duchovního rozměru nahrazují vlastními akvizicemi. Jde o útok přímý i alegorický zároveň. A jak je u Godarda obvyklé, jsou zde též odkazy a poznámky i brechtovské rozhraní. Je to umění i hříčka, obraz i idea, pocit i jeho zhmotnění. Je to působivý anti-konzumerský počin, přesně v Godardově stylu. (12.07.2024)

Godarda už jsem si sice z Druhých šancí vyřadil, ale vzhledem k jeho nedávnému úmrtí jsem si řekl, že aspoň jednu šanci mu ještě dám. A už teď vím, že připomínat si ho ještě nějakou dobu budu. Náročné je tohle teda dost a je to snad i víc experimentální, než vše ostatní, co jsem z jeho šedesátkové éry viděl, nicméně mi to sedlo. Jednak tím Godardovým experimentováním, které mi tu přišlo dost zajímavé, nápadité a nestálo jen na jedné stejné věci (byť tu jsou opakující se prvky, jako třeba ten šepot), ale také tím, že je to celé sociologické pojednání o zvládání strastí světa a zároveň i kritika zjednodušeného pohledu na svět. Ono je to kupodivu celkem rozsáhlé a opravdu na určité téma, není to klasická Godardova změť všeho možného (čímž se vyznačují snad všechny jeho novější filmy), ale film, který sice je silně experimentální a "útržkovitý", bez jakéhokoli děje, ale také je opravdu hutný a má co říct. Jen se to nedá shrnout jednoduše, je to na rozsáhlý rozbor, který tu ale momentálně nemám náladu úplně vypisovat - potřeboval bych k tomu totiž i přesné citace dialogů a monologů, co zde zazní, a že by jich nebylo zrovna málo. Nicméně to zkusím popsat ve zkratce. Godard zde občas postavy - obzvlášť tu hlavní - představuje ne životně, ale tak, aby se mu to hodilo do jeho stylu, což mi celkem vadí, ale celkem to funguje i tak. Ona je ke všemu lhostejná a "jednoduchá", protože světové problémy vnímá, ale nehodlá se jimi zabývat a on je zase do nich vyloženě zažraný, celý den je vnímá a jediný důvod, proč se ještě psychicky nezhroutil, je ten, že si vždy večer zapálí cigaretu a spí vedle své manželky - která je ale úplně jiná než on. Nikdo ale z nich nemá špatný přístup. Ono to tu tak nějak vyznívá skrytě mezi řádky, ale je to tu. Godard ty dialogy a monology občas sice prostě musel proložit svým nadšením z komunistické ideologie, ve které vnímá světlé zítřky a řešení všech problémů (což mě štvalo taky), ale nebylo tu toho tolik, aby to přebilo vše ostatní a finální myšlenku tím taky nezkazil. A co se týče té kritiky zjednodušování všeho, ta je zase převážně v pseudo-dokumentárínch monolozích postav, které jiný účel ve filmu nemají. A těch je zde taky dost a i ta kritika mají svoji míru - je třeba vidět věci z více úhlů pohledu, ale pitvat se do největších podrobností u všeho nemá smysl, je to přehnané a Godard si tady z toho občas udělá srandu. A v neposlední řadě mě fascinuje, jak mě to všechno dokázalo tak chytnout a zajímat od začátku až do konce. Má to své vady, není jich zrovna málo, ale po dlouhé době jsem měl u Godarda konečně zase pocit, že mi nějaký jeho film opravdu něco dal. Je to povedené jak jako experiment, tak i jako artový film. 4* (17.09.2022)

Tváře jsou jako města, odkrývají a zakrývají, kopou do země a staví do výšky; jsou stále plné stavebních strojů, které se pohybují a něco přenášejí. Pro někoho je ale člověk, se kterým se seznámím v metru "chlapem z metra", jindy to může být "ženská z kavárny", příběhy se dějí ve městě, doma se jen zpracovávají a hodnotí; oddělit sféru soukromou od veřejné však není tak snadné. Je prostituce soukromá nebo veřejná? Jaký je rozdíl mezi návštěvou u kadeřníka a pobytem v hodinovém hotelu? (18.11.2023)