Budapešťské povídky

Podobenstvo s nesúrodou skupinou ľudí, ktorí sa spolu dostávajú do vyhrotených situácií, čo už je otrepaný námet vo veľa rôznych žánroch. Ale tu treba zopakovať, že sa jedná o podobenstvo, aby si divák nemyslel, že si z neho tvorcovia robia srandu. Prečo sa tuláci snažia električku, ktorú ledva postavili "na nohy", odtlačiť do nejakej vzdialenej vozovne, o ktorej ani nevedia, či je opustená, alebo či by im v nej dopravný prostriedok nezabavili? Lebo je to podobenstvo o hľadaní zmyslu života v sústredení sa na ďalší cieľ, keď jeden už je splnený. Prečo má tá električka charakter kabelky Mary Poppins, keďže sa do jej jedného útleho vozňa zmestí niekoľko desiatok pasažierov, plus vrecia s potravinami a priestranné lôžko pre matku s dvoma novorodencami? Lebo je to podobenstvo o eskalujúcom spolunažívaní v novovzniknutej komunite, ktorá sa postupne buduje a mení. Električka je len kulisa, čo dokazuje aj fakt, že príbeh, ktorý sa celý odohráva v exteriéri, by sa dal imho bez problémov spracovať divadelne. (17.10.2023)

Lehce absurdní, úsměvná, milá, ovšem i satirická a místy lehce (ale i těžce) depresivní hříčka. Zároveň však též zatraceně pravdivá sociologická sonda do chování určité nesourodé a každou chvíli rozšiřující se skupiny, která nemilosrdně ukazuje na vlastnosti davu (dobře to je vidět na různých situacích-drancování, bitka, vymýšlení čísla, průjezd ohnivým peklem, vybírání barvy, odchod, rozebírání tramvaje, průtrž mračen a mnoho dalších). Na jeho cestě platí nevyřčený zákon; kdo se kvůli něčemu od skupiny odpojí či s ní nesouhlasí, s tím se už dál nepočítá (nebo přímo vylučování určitých jedinců-holič), a to vše je stupňováno narůstající „ponorkou“ mezi členy komunity. A když už jsem u „dopravních prostředků“, vše se točí kolem tramvaje, která je symbolem sjednocení, naděje a života. Vše dohromady tvoří velmi pozoruhodný, ale také kvalitní celek, který člověka nadchne už úvodní maximálně originální zápletkou a udrží si ho až do závěrečných záběrů. Netvrdím, že mi sedlo úplně vše, nezdálo se mi trochu podivné plynutí času ve filmu (dobře to bylo vidět na dětech, jejichž přítomnost a růst naznačuje hodně dlouhé časové období), poněkud zvláštní mi přišlo také oslovení diváka, ale jinak tomuto mému prvnímu Szabóovu čistě maďarskému filmu nemám co vytknout a přiděluju mu slabší, avšak přesto plný počet. Jo a zdejší „rodinný“ žánr je poněkud zavádějící. (01.01.2015)

Musím se přiznat, že až dosud jsem neměl tušení o existenci ČT3, ale to není podstatné, to hlavní je, že tam šel tento zapomenutý nenápadný klenot, kdy v naprostém minimalismu se krásně rozehrávají povahy jednoltivých lidí, kteří tvoří prazvláštní tramvajové společenství. Film má v sobě snad všechny základní emotivní nálady z nichž mě se nejlíp líbilo závěrečné vyznění. (10.04.2020)

Příběh, který je cítit člověčinou. Drama na malém oraničeném prostoru, kde se oderávají drobné všední příběy i zásadní životní předěly. Příběh z těžké poválečné doby, který má v sobě kus poezie a dokáže i pohladit.                                               Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.10.2015)

„Na obzoru svítá... vozovna nás vítá.“ Sociologická sonda do fungování společnosti, tramvaj jako symbol sjednocení, naděje a života. Lhostejnost k jednotlivci, vždy nahraditelnému, vlažný soucit s neštěstím druhých, podobenství o válečnými hrůzami traumatizované společnosti, alegorie o nemožnosti existence harmonického společenství bez státu, čili formalizovaných a vymahatelných pravidel. To vše v tramvaji našli ostatní uživatelé. A ano, bylo to tam. Zasunuto pod dřevěnými sedačkami a napěchováno v ukradených pytlích, zavázaných pupeční šňůrou. Kaleidoskop plný střípků a jinotajů. Zatřesu a skládám obrazce. Jsou krásné i divné, barevně ladící i v nesouladu, konejšivé i zneklidňující. Ale... OKÉNKO KALEIDOSKOPU: [][] Ke střípkům nemám žádnou citovou vazbu, Szabó mi to neumožnil. Teprve „v závěru nám konečně kamera dopřeje pobýt v blízkosti každého z jednotlivých cestovatelů a dá mu slovo“ (desEsseintes). Pro mě pozdě. [][] Zamrazilo jen jedinkrát, když si slepá nad kufrem brýlí z Osvětimi ověřovala, že zkušenosti jsou nepřenosné a prozřít se nedá cizíma očima. [][] Zaujala manipulace s ručičkami hodin, kvůli „vyššímu zájmu“, viz moderní zhůvěřilost, úředně nařízený letní a zimní čas. [][] K  sobě do tramvaje mě to nevtáhlo, zůstal jsem venku a jen tlačil. Tři subjektivní hvězdy, ale za brýle a 50 odstínů žluté přihodím i čtvrtou. (23.10.2023)