Budapešťské povídky

Musím se přiznat, že až dosud jsem neměl tušení o existenci ČT3, ale to není podstatné, to hlavní je, že tam šel tento zapomenutý nenápadný klenot, kdy v naprostém minimalismu se krásně rozehrávají povahy jednoltivých lidí, kteří tvoří prazvláštní tramvajové společenství. Film má v sobě snad všechny základní emotivní nálady z nichž mě se nejlíp líbilo závěrečné vyznění. (10.04.2020)

„Na obzoru svítá... vozovna nás vítá.“ Sociologická sonda do fungování společnosti, tramvaj jako symbol sjednocení, naděje a života. Lhostejnost k jednotlivci, vždy nahraditelnému, vlažný soucit s neštěstím druhých, podobenství o válečnými hrůzami traumatizované společnosti, alegorie o nemožnosti existence harmonického společenství bez státu, čili formalizovaných a vymahatelných pravidel. To vše v tramvaji našli ostatní uživatelé. A ano, bylo to tam. Zasunuto pod dřevěnými sedačkami a napěchováno v ukradených pytlích, zavázaných pupeční šňůrou. Kaleidoskop plný střípků a jinotajů. Zatřesu a skládám obrazce. Jsou krásné i divné, barevně ladící i v nesouladu, konejšivé i zneklidňující. Ale... OKÉNKO KALEIDOSKOPU: [][] Ke střípkům nemám žádnou citovou vazbu, Szabó mi to neumožnil. Teprve „v závěru nám konečně kamera dopřeje pobýt v blízkosti každého z jednotlivých cestovatelů a dá mu slovo“ (desEsseintes). Pro mě pozdě. [][] Zamrazilo jen jedinkrát, když si slepá nad kufrem brýlí z Osvětimi ověřovala, že zkušenosti jsou nepřenosné a prozřít se nedá cizíma očima. [][] Zaujala manipulace s ručičkami hodin, kvůli „vyššímu zájmu“, viz moderní zhůvěřilost, úředně nařízený letní a zimní čas. [][] K  sobě do tramvaje mě to nevtáhlo, zůstal jsem venku a jen tlačil. Tři subjektivní hvězdy, ale za brýle a 50 odstínů žluté přihodím i čtvrtou. (23.10.2023)

Z Budapešti se, kdo ví - divák rozhodně ne - jak při výbuchu jedna žlutá tramvaj dostala na břeh jezera. Skupinka poutníků, kteří se chtěli dostat do města, se nezarazila nad tím, že tramvaj je u kolejí, které nikam nevedou, že město není vidět ze žádného kopce, na který se dostali. Nikoho nezarazí, že koleje končí a nikde dál nepokračují. Tramvaj, která by mohla být činžovním domem, jeskyní či karavanou, veze své pasažéry, obrušuje jejich osobitost, až zůstane jen nejvlastnější já každého z nich. Obecná lhostejnost ke krutosti vůči někomu, kdo ještě před chvílí byl adorován, protože skupině zachránil život, lhostejnost vůči dalšímu, kdo se v zájmu celku obětoval, jen vlažný soucit s někým, kdo přišel o zrak. Lhostejnost, jakou denně prožíváme, lhostejnost, se kterou se denně setkáváme. Důležité je zůstat sám v tramvaji a pokračovat v cestě. Moje tramvaj je modrá a její pasažéři jsou ve svém nejvlastnějším já laskaví. (12.02.2016)

Příběh, který je cítit člověčinou. Drama na malém oraničeném prostoru, kde se oderávají drobné všední příběy i zásadní životní předěly. Příběh z těžké poválečné doby, který má v sobě kus poezie a dokáže i pohladit.                                               Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.10.2015)

Kurňa, Jarmareční bouda 3. Nějak mám "štěstí" v poslední době na tyhle jako postapo, které ale mají být symbolickým a alegorickým vyjádřením k sisyfovskému pinožení na tomto světě vezdejším. Jen tedy mne zaráží, jak jsou si všechny ty filmy podobné - jak již zmíněná Jarmareční bouda, tak Pod elektrickými mraky, tak tohle. Vlastně jen poukázání na zkázu a zmar, lidskou touhu zabíjet, závidět, a láska není, je jen sex. (A děti.) A stejně jako u předchozích dvou titulů i zde mi vadí úmyslné vynechání toho krásného, co život přináší, a samozřejmě i víry. Ačkoliv ano, vozovna je symbolem ráje, já vím. Ze začátku jsem se tedy těšil na poněkud jinou alegorii, vzhledem k tomu, že tramvaje za Rakouska-Uherska byly určitým symbolem pokroku (soudil jsem podle dobového hudebního valčíkového podkresu), jedna dokonce vedla z Bratislavy do Vídně, a v těch 70. letech už šlo jen o pozůstatky velké minulosti. Vlastně jsem tak nějak čekal i spojení s rokem 1956, ale zůstalo jen u uprchlíků, bez bohatšího podkresu a kontextu. A nějak jsem nepochopil, proč jednu z hlavních rolí výsostně maďarského filmu hraje kovaný Polák, kde přece jen byli trochu jinde, už vzhledem k silnému katolickému zázemí, ze kterého vzešel jak kardinál Wyszinski, tak pozdější papež Jan Pavel II. Zatímco Maďaři přece jen měli stále blíž k té uherské horkokrevnosti a nekonečné svobodě pust. Chápu, oč panu režisérovi šlo, ale podle mne to pojal až moc povrchně, nejde do hloubky, a některé okolnosti úmyslně opomíjí. (25.10.2023)