Lída Baarová

Tento film je natolik zpolitizovaný ze strany samotného Renče a jeho příznivců (včetně současné hradní garnitury), že jakákoli kritika může z tohoto pohledu být nahlížena jako předsudečná, závistivá, nenávistná... Většinou neoprávněně. Tento film je totiž mimořádně špatný an sich (a i kritická obec se v tomto docela vzácně shoduje). Přitom film Lída Baarová má určitou (byť zcela jistě nezamýšlenou) kvalitu: Vyvolává ohlasy, na nichž se perfektně dají demonstrovat některé principy z teorií umění (nejen filmu; např. percepce uměleckého díla), psychologie či sociologie, a které věrně odrážejí aktuální atmosféru v polarizované společnosti. To by si nějakou analýzu určitě zasloužilo.___ Z hlediska mého chápání filmů je v Lídě Baarové špatně naprosto vše: Scénář, režijní pojetí, kamera, střih, herecké výkony (ale spíše režijní vedení herců), hudba.... Film v jednotlivostech i jako celek je naprosto nefunkční; úplně selháva být tím, čím podle autorů i masivní PR má být, tj. romantickým dramatem podle skutečného příběhu. Místo toho je pouze směšným nepodarkem a podobá se více internetovým parodiím než serióznímu filmu. U těch nejtrapnějších scén (soulož, sebevražda ZJ, pokus o sebevraždu LB, Goebbelsovo kňourání apod.) jsem slzel smíchy a kousal se do prstu, abych dlouhými hlasitými projevy nerušil ostatní diváky projekce (ale bylo i dost takových, kteří se smáli bez těchto ohledů).___ Podrobnou analýzu s precizní argumentací nechám na povolanějších, ale zaráží mě ta (alespoň pro divácky trochu zkušenější jedince s vyššími nároky) do očí bijící autorská nesoudnost, neschopnost určení míry, jakákoli absence citu... Tento film je učebnicí nevkusu, kýče, koncentrace klišé, přepálenosti a nevhodnosti výrazových prostředků; o neoriginalitě (až vykrádání) se není třeba příliš rozepisovat - je všudypřítomná. A to nejen kvůli základnímu dramatickému rámování v podobě staré bilancující herečky, kterého se minimálně po prvním dokumentu Heleny Třeštíkové o LB mohlo chopit opravdu jen to nejzoufalejší scénáristické nemehlo... Dabing sám o sobě není tou největší slabinou; nevadí, že "Hitler mluví česky" (zvlášť když uvážíme, kdo je nejpravděpodobnější cílovkou filmu... Cílovkou, která obecně nesnáší čtení titulků). Avšak když česky mluví Hitler s Goebbelsem, proč himbajs americký producent mluví s Baarovou anglicky a je otitulkovaný? Tato zjevná nekonzistence je naprosto příznačná pro celý film.___ Může se zdát, že historická přesnost je u takovéhoto pojetí vedlejší. Vše se prostě alibisticky svede na starou bábu, která hraje svou poslední roli a u níž se navíc kombinuje alkoholismus se senilitou. Toto alibi ale nemůže být všespásné a když dojde na stupidity typu "blížící se poprava" (bez soudu) s následnou "milostí", tak nezbývá než se smát a smát a kousat do prstu... Protože i kdyby celý příběh byl postaven na zmatené fabulaci senilní báby (a že těch "nepřesností" je tam opravdu požehnaně), film sám o sobě zmatený být nemůže a musí aspoň do minimální míry dodržovat vnitřní logiku narace.___ Tímto filmem podle mě Renč spáchal dokonalou uměleckou sebevraždu. Přiznat, že na něčem takovém pracoval 15 let a spotřeboval X desítek milionů (přičemž to financování nebylo úplně košer), a přitom předložit tuto směšnost s dovětkem, že film vypadá přesně tak, jak ho "po léta nosil v hlavě", prostě není normální a svědčí o naprosté nesoudnosti... Stejně jako není normální pozvat na pompézní premiéru prezidenta v plné polní, ministry, primátory apod. a tvrdit, že film politizuje "pražská kavárna". Těším se na velkohubá prohlášení o mimořádné divácké úspěšnosti filmu, známé to projevy neschopnosti rozlišovat návštěvnost a umělecké kvality díla. (29.01.2016) (méně) (více)

První dojem: zoufale směšný. Ale upřímně, bylo a bude hůř. Což na druhou stranu neznamená, že budu vůči Renčově filmové podívané jakkoli shovívavý. Naopak. Vizuálně je snímek v pořádku, ale jen do chvíle, než divák pochopí, co se za těmi barvotiskovými obrázky vlastně doopravdy skrývá. Umělé, prázdné šablony. Příběh Baarové se pod Renčovým vedením proměňuje v bulvární hollywoodskou romanci, šaržírovanou podle obvyklých mediálních floskulí, utvářejících cosi jako obecné povědomí. Hubač se potom jako scénárista nenamáhal jít dál, než ostatní a vyprodukoval standardní blábol o čtyřech jednáních. Objektivně jsou všechny pasáže s Baarovou a Goebbelsem k smíchu, včetně legendární postelové scény, dohnané prostřednictvím laciné umělecké reminiscence ad absurdum. To ostatní zbytečně podléhá prázdným emocím. Čaj u Hitlera, Babelsberg, Barrandov, Fröhlich, Pankrác, křišťálová noc, vyhazov a sebevražda Zorky Janů i epilog. Ten je směšný už tím, jak povrchním a ledabylým zájmem ilustruje celek jako téma; pro cílového diváka, kterým lze bezpochyby označit všechny příznivce Renčova kultu osobnosti, se stává ryze didaktickým vodítkem, smyšlenkou, interpretovanou osmdesátiletou pošetilou dámou se zatemněnou myslí a sklenkou vína v ruce. Pokud bych se měl vyjádřit k hereckému obsazení, není moc co chválit. Kdo zaujal, byla samozřejmě Pauhofová, ale Baarovou jí prostě nevěřím, dále snad už jen vynikající Huba, Vlasáková a Gedeon Burkhard. Zbytek je jedna velká tragédie. Asi nejvíc selhávají tzv. pražské postavy, tedy matka Baarové, hraná Simonou Stašovou v neadekvátní, hloupě se pitvořící poloze, Adina Mandlová, Ljuba Hermanová a další hvězdy českého předválečného filmu v podání vulgárních, nesympatických modelek bez talentu. Hitler Pavla Kříže se pohybuje někde na rozhraní těchto paralel, troufám si tvrdit, že pod vedením jiného režiséra by jeho výkon získal mnohem závažnější charakterovou zkratku, než jakou mu nakonec přiřkl Renč. Gobbels-Markovics dopadl o poznání hůř, je to směšná, neživotná figurka, chvíli zoufale škemrající o trochu lásky, jindy zas dojemně plačící nad krutým osudem politika, tvořícího zvrácené dějiny. Předmětem k diskusi by byl samozřejmě také dabing a (ne)používání titulků, včetně Soukupova cirkusového videoklipu s Lucií Bílou, ale v rámci něčeho tak schizofrenního, jako je tenhle film, je to víceméně vedlejší. Jisté je, že se Lída Baarová zásluhou Renčova zmanipulovaného mediálního obrazu stala aférou, virtuálním pojmem, o kterém je možné šířit další a další fámy, lži a nepravdy. Má-li tento Renčem předložený patvar znamenat výsledek patnáctileté usilovné práce několika lidí, pak je to spíš k pláči, než k smíchu. Chtěl-li Renč vyvolat další nevyhnutelný zájem o svou osobu, mohl si odpustit Baarovou. Ta se, bohužel, stala nedobrovolnou záminkou k povrchnímu vnímání jedné lidské tragédie s cejchem absolutní nenávisti. Baarová podle Renče není herečkou, ale prodejnou kurtizánou. Ale jak se říká, podle sebe soudím tebe. Možná, že tak nějak to ve skutečnosti bylo. (25.01.2016) (méně) (více)