Boj

Něco přes dva měsíce a je tu opět dánský film o válce a opět jsou u toho Tobias Lindholm (tentokrát i jako režisér) a Pilou Asbæk. Zatímco 9. duben se zaměřil na rok 1940 a zoufalý odpor dánské armády proti parnímu válci Wehrmachtu, ve Válce jsou Dánové v pozici členů mezinárodní koalice v Afghánistánu. Každodenní patroly, neviditelný nepřítel, cizí prostředí a nedůvěřiví místní civilisté, to je ovšem jiná válka než obrana Jutského poloostrova. Navíc dlouhodobé odloučení neprospívá rodinné pohodě. Každodenní rutina hlídek a občasných telefonů s rodinou je však narušena událostí, která dopadne na hlavního hrdinu i jinak, než hrozbou trestu. Jak už napsal DaViD´82, je skvělé sledovat, jak se Lindholm dokázal popasovat s tématem, které se lehce může zvrhnout v plejádu velkých slov, smyčců na správných místech a dlouhých závěrečných proslovů, zkrátka v to, co si spousta lidí spojí s "velkým tématem". Nic takového "očišťujícího" tu neuvidíme, lidské drama je ale o to uvěřitelnější a mrazivější v tom, že je znát z každého pohledu ústředních postav Clause a jeho manželky. Svědomí, zpytování sebe sama, rozpolcenost mezi odpovědností k rodině a odpovědností za životy lidí, přátelství, všechno důležité sdělené ve strohých větách, pohledech a stiscích rukou. Mimochodem v soudních dramatech jsem viděl jen málo tak silných (a přitom vlastně vtipných) momentů, jako Kennethova "řezníkova" výpověď. Jinak řečeno chtějte mít v průšvihu takového přítele. Pohled prokurátorky byl k nezaplacení, to bylo něco, co nedokázala pochopit. (31.01.2016)

„Tati? Je pravda, že jsi zabil nějaké děti?“ Sice jde o mé první setkání s Lindholmem jako režisérem, ale po Honu, kde byl spoluscenáristou, jsem měl určité očekávání i od Boje. Ten klade důraz na uvěřitelnost a civilnost. V první půli hlavně skrz vojáky; ač vycvičení, stále to jsou lidé s emocemi (pod extrémním tlakem), žádné necitlivé stroje na zabíjení (zdravím Hollywood). Ale i ty pasáže z Dánska mají svůj důvod. A zhruba po hodině se tam děj přesune úplně a tvůrce staví obtížné morální dilema nejen před obviněného, ale především samotné publikum (a to ví, jaká je pravda). A pokud v první půli divák třeba sem tam poleví v pozornosti (scény z Dánska a „bezpečí“ základny), tak v té druhé sleduje celý proces (avšak už i ty domácí scény) s velkým napětím. Konec pak působí silně emocionálně i bez velkých gest a přitom citově nevydírá (stejně tak to je u zničujících otázek dětí na otce). Škoda jen toho tempa v první hodině a pak labilního chlapa (čekal bych odlet domů už po „oné“ události), ale celkově dávám silné 4*. (13.07.2016)

Dánskou kinematografii moc nesleduji, ale Lindholma mám v hledáčku hlavně díky výbornému Honu a zajímavému pojetí problematiky Somálských pirátů. Tentokrát se vydal do Afghánistánu a my v první polovině sledujeme život v jednotce, kdy náš hlavní hrdina má zároveň doma manželku s dětmi. V druhé polovině už film pouze odpovídá na otázku, zda-li bude náš hlavní hrdina odsouzen za své válečné rozhodnutí. Podobné problematiky se dotýkal už snímek Krvavá volba. Hon i Únos se mě ale přecejen líbily více. 60% (04.05.2018)

Válka občas nutí k nepříjemným rozhodnutím a o jednom takovém je právě tento filmu. Přiznám se, že jsem čekal něco dramatičtějšího a více vtahujícího. Nerad bych snižoval dané téma, ale jeho zpracování mi nepřišlo natolik zajímavé, abych dokázal s postavami soucítit, nebo jim snad dokonce držet palce. A to je u takového filmu zásadní chyba. (10.11.2017)

Když se pokusím vžít do situace, v jaké se ocitl hlavní hrdina v podání skvělého Pilou Asbæka, tak ten nejbrutálnější boj bych vedla se svým svědomím. A mám takový pocit, že on na tom byl stejně. Tento film vyvolává celou řadu zneklidňujících otázek, ale na žádnou z nich nedává jednoznačnou odpověď. Možná to bude tím, že se na ně bohužel úplně jednoznačně odpovědět nedá. (70%) (29.04.2021)