Boj

„Tati? Je pravda, že jsi zabil nějaké děti?“ Sice jde o mé první setkání s Lindholmem jako režisérem, ale po Honu, kde byl spoluscenáristou, jsem měl určité očekávání i od Boje. Ten klade důraz na uvěřitelnost a civilnost. V první půli hlavně skrz vojáky; ač vycvičení, stále to jsou lidé s emocemi (pod extrémním tlakem), žádné necitlivé stroje na zabíjení (zdravím Hollywood). Ale i ty pasáže z Dánska mají svůj důvod. A zhruba po hodině se tam děj přesune úplně a tvůrce staví obtížné morální dilema nejen před obviněného, ale především samotné publikum (a to ví, jaká je pravda). A pokud v první půli divák třeba sem tam poleví v pozornosti (scény z Dánska a „bezpečí“ základny), tak v té druhé sleduje celý proces (avšak už i ty domácí scény) s velkým napětím. Konec pak působí silně emocionálně i bez velkých gest a přitom citově nevydírá (stejně tak to je u zničujících otázek dětí na otce). Škoda jen toho tempa v první hodině a pak labilního chlapa (čekal bych odlet domů už po „oné“ události), ale celkově dávám silné 4*. (13.07.2016)

Může být válečný zločinec dobrým člověkem? Podobných otázek bez jednoznačné odpovědi tentokrát Lindholm klade více. Vlastně mi připadá, že nikoli charakterová studie muže ztrácejícího svou morální integritu nebo výpověď o válce, která nemá vítězů ani poražených, nýbrž samotné vytvoření komplexní situace bez jednoduchého řešení bylo hlavním cílem filmu, natočeného zjevně v reakci na stále častější (a nebezpečnější) převádění závažných problémů do emotivních výkřiků a jednoduchých hesel. Jak je jeho zvykem, Lindholm kvůli maximální autenticitě nejprve buduje věrohodné prostředí (byť se natáčelo v Turecku, Jordánsku a Španělsku, většinu vojáků ztvárnili muži, kteří dříve skutečně sloužili v Afghánistánu a domorodce afghánští uprchlíci z provincie Hilmand) a následně nechal herce reagovat na vzniklé situace (poskládané z reálných událostí). V pozici cizinců se tak octl režisér a zbytek profesionálů ze štábu, z čehož možná částečně plyne pokora vůči tématu. Vyjma několika scén prozrazujících snahu o Sdělení (ukazování, jak daleko na mapě od sebe leží Dánsko a Afghánistán) se Lindholm zobrazovaný svět nesnaží (do)vysvětlovat, přisuzovat mu zvnějšku nějaký význam, aby se dalo snáze napasovat do nějaké vyprávěcí šablony. Drama je důsledně podřízené realistickému efektu. Film ale zároveň dokáže vtáhnout svou soustředěností na průběh událostí. Neustále nás drží v očekávání, k čemu zachycený proces povede. Jak naznačuje úvodní výbuch, banalita se může kdykoli zvrtnout v boj o život. Tyto zvraty pociťujeme velmi intenzivně také díky kameře přilepené během celé první poloviny na hercích a krčící se například během střelby podobně jako váleční reportéři u země. Větší odstup si kamera od postav drží ve druhé polovině, kdy je se i divák ocitá v roli soudce, který by měl na základě dříve poskytnutého „důkazního materiálu“ vynést nad Clausem rozsudek. S verdiktem, k němuž dochází ve filmu, souhlasit můžeme, ale nemusíme – tím, jak je scéna natočena, Lindholm sám nesoudí. Rozhodnutí nechává na nás. Stejně jako u jeho dřívějších filmů jsme nuceni přehodnocovat události ve světle pozdějšího dění. Jejich srovnání, předpokládající naši ochotu přemýšlet nad rámec toho, co je explicitně řečeno, dodává filmu působivou nejednoznačnost. 80% (28.04.2016)

Válka občas nutí k nepříjemným rozhodnutím a o jednom takovém je právě tento filmu. Přiznám se, že jsem čekal něco dramatičtějšího a více vtahujícího. Nerad bych snižoval dané téma, ale jeho zpracování mi nepřišlo natolik zajímavé, abych dokázal s postavami soucítit, nebo jim snad dokonce držet palce. A to je u takového filmu zásadní chyba. (10.11.2017)

Pikantní téma, které se dostane pod kůži. Hlavní hrdina je sympaťák respektovaný svými muži. Přesto vidíme, že dělá chyby. Když v krizové situaci nejede podle protokolu, má to pro něj velmi nepříjemnou dohru. Film se změní na soudní drama, kde jsou oba úhly pohledu velmi dobře argumentovány. Já osobně jsem fandil hlavnímu hrdinovi, aby se z toho dostal. Válka bez nevinných obětí ještě nebyla a nikdy nebude. (05.06.2016)

Nelze než tleskat scénáristovi a režisérovi v jedné osobě. Psychologické drama má jasné právní vyjádření v osvobozujícím výroku poroty, ovšem v lidské rovině nejen divák ale i hlavní hrdina odchází s mnohými dilematy v duši. Herci bezchybní a až sušší ve svých rolích, což zdůrazňuje autenticitu celého filmu. Kontrast kamery válečného Afganistánu a poklidného Dánska jedinečný, umírají tam děti... (11.02.2016)