Příchozí

"If you could view your life as an image, a story told in one nonlinear and infinite symbol, would you change it?" Ale i přes některé moc zajímavé myšlenky v pozadí + nevšední scénář kdyby něco takovýho nastalo, nám ARRIVAL nesedl herecky (obličej Amy Adams už bych teď radši nikdy znovu neviděl) i celým svým provedením, takže za mě nuda až otrava s divnomimozemšťany, dcerkou u jezera a prostě "bohužel". P.S. Ale musím říct že ten samotný nápad mi ještě nějakou chvíli v hlavě pracoval. (09.02.2017)

Příchozí je zatím nejlepší a rozhodně nejpůsobivější Villeneuvova hollywoodská velkoprodukce. Jde sice o sci-fi s pořádně ambiciózním konceptem, který si s kruhy hraje nejen při komunikaci s emzáky... ta matematická propočítanost a klasicky villeneuvovská audiovizuální vypiplanost ale pracují ve prospěch velmi emotivního a místy až nesnesitelně dojemného sci-fi melodramatu o zásadních aspektech života na Zemi. Zatraceně silná, místy až vyčerpávající podívaná, jež suverénně pokračuje v tradici procítěných science-fiction z ranku Kontaktu nebo Interstellar. Zatím film roku. (08.11.2016)

Drobný spoiler. „Koľko je hodín?“ – „Správny čas na otvorenie šampusu.“ Villeneuve je na môj vkus priveľmi chladný typ režiséra. Neosobne nakrúca aj vyložene ľudské a „teplé“ scény, ktoré si koledujú o čo najmohutnejšie pritlačenie na pílu. To mi na ňom vadí. Nemusím síce patetické limonády á la Pearl Harbor, ale ani takéto studené čumáky. Našťastie, Prvý kontakt je podstatne lepší, než Sicario. Vlastne oveľa, oveľa lepší. Štýl Prvého kontaktu je zdanlivo rovnako odťažitý, lenže v skutočnosti ide o nálož citov. Každý „flashback“ (úvodzovky pochopíte, keď uvidíte) s dcérou je plný emócií, z ktorých sa zastavuje srdce. Herecké výkony sú veľmi dobré, pozoruhodná je i „hudba“ a podmanivá, miestami dosť provokatívna vizuálna stránka. No hlavná sila Prvého kontaktu je v scenári. Ak si pred pozretím nebudete čítať spoilery, na konci budete šokovaní. Cítil som sa trochu, ako keď som v roku 1999 zašiel sedemkrát do kina na Šiesty zmysel. Koniec si vzhľadom na početné prekvapenia koledoval o väčšiu dĺžku, ale i tak je to bomba. Bomba, nad ktorou budete dlho premýšľať. A potom si uvedomíte, že áno. Dávalo to zmysel. (10.07.2017)

Jak by to asi vypadalo, kdyby Terrence Malick natočil remake Kontaktu? Možná jako Příchozí, kdo ví... Denis Villeneuve tak nějak odhodil svůj dosavadní tvůrčí styl a jakýmsi back side stepem se dostal k přemýšlivé filosofické sci-fi, v níž rezonuje současný status qou světa, světa plného iracionálního strachu, obav z čehokoliv nového, cizího, neznámého, světa na hraně civilizačního zlomu...jako by se zhmotňovala znovu éra kubánské krize (či třeba doby před první světovou válkou) a svět zase jako Kubrickovský Dr. Divnoláska sedí obkročmo na atomové bombě, přeneseně na sudu s prachem...stačí jen zbloudilá jiskra... Villeneuve je geniální filmař, jako v Zmizení buduje svůj film spíše než na vizuálním na intuitivním, bravurně zvládá vizuál a emoce přesouvá do práce s ruchy a ambientní hudbou (oboje strhující). Stejně jako v Požárech do středu svého světa staví silnou ženu (což dělá i Robert Zemeckis ve výše zmíněném Kontaktu), která prožila/je cosi silně tragického, co ji poznamená na celý život. Tvůrci staví do centra pozornosti lingvistiku, jazyk jako největší hodnotu, POZOR SPOILERY jako dar. Naučit se cizí jazyk znamená naučit se jinak, nově chápat, vnímat, přemýšlet. Navíc, když by vás někdo byl schopen naučit používat jazyk bez arbitrárnosti znaků. Používat slova výhradně za existence příčinných vztahů mezi jazykovým znakem a označovaným jevem...taková slova mimochodem zná i současná čeština, nazývají se onomatopoeia, čili citoslovce (haf není jen náhodné slovo, je to převedení zvuku do řeči). K tomu tvůrci přidávají teorie moderní kvantové fyziky, že Vesmír nemá pouze tři, popřípadě čtyři rozměry, ale mnohem více, přičemž čas je jedním z rozměrů a subjekt je schopen ho vnímat v celistvosti, ne pouze lineárně, jak je vlastní člověku, odráží kvantovou fyziku a její vliv na popkulturu. Naprosto skvělé bylo, jak podvědomí hlavní hrdinky pomalu a nejistě naznačovalo to celistvé vnímání času...tu podobu modelíny a mimozemšťana, tu dětskou kresbu její dcery a skutečného kanárka, který signalizuje, jestli je ovzduší dýchatelné...ty záblesky paměti, prostřihy do minulého, co ovšem je ve skutečnosti teprve budoucí. A tíha oběti, kterou musela hrdinka coby budoucnost své dcery znající matka, podstoupit...ona melodramatická linka mne hodně bavila (a to žánr melodramatu obecně v oblibě nemám). Celým příběhem rezonuje reflexe střetu dvou nestejně vyvinutých civilizací, při kterém hrozí, že vyspělejší civilizace potlačí (a možná i zdecimuje) tu druhou, jak se to stalo v dějinách lidstva už tolikrát (Angličané Maory i Aborigince, evropská kultura indiány atd.). Kudy tedy vede cesta ke hvězdám? Spojit lidstvo, překročit propasti, které nás rozdělují, udělat další evoluční krok - na Kardašovově škále postoupit k Civilizaci typu I - totiž k tzv. planetární civilizaci. Denis Villeneuve letí ve ,,Star Treku"...snad do něj jednou nastoupí všichni...každopádně jeho připravovaný Blade Runner bude zcela jistě velká filmová událost! (24.11.2016)

Nikdy bych nevěřil, že film ze sci-fi žánru může vypovědět o povaze lidí obecně více, než stovky jiných psychologických filmů, které se kdy přehnaly přes plátna kin. Tohle je filmová událost s velkým U za poslední roky, na podobné sci-fi jsem čekal od vynikajícího Zemeckisova Kontaktu z roku 1997. A zároveň je to takový lakmusový papírek o naší populaci, jestli jste idioti (jako ti hošani dvě řady za mnou, kteří celý film jakoby vtipně hláškovali a nevědomky se řechtali vlastní idiocii), nebo citliví lidé, kteří něco takového dokáží docenit. A Amy Adams je božská. (21.11.2016)