Zeroville

Jak se okouzlení filmem nepříliš společenského podivína, ale talentovaného střihače (bezbarvý James Franco) mění do posedlosti svůdnou béčkovou herečkou (tuhá Megan Fox), propadá se Zeroville hlouběji do "lynchovského" bizárku, ve kterém ztrácí nit („Fuck continuity!“). Přes mnohé reference pak absolutně selhává v navození dobového dojmu 60.-70. let. (25.08.2022)

Taxikář, ve kterém je ústředním podivínem filmový fanda-střihač. Plus mi to trochu připomnělo Berberian Sound studio nebo Cigarette Burns. Vizuálně to vypadá dobře, kamera háže zajímavé záběry, scény jsou ponořené do zelené nebo rudé, ale dějově je to řídké a Francova postava nečitelná, vlastně jsem jen čekal, jestli ve finále někoho kuchne nebo ne. Radši bych se podíval na film o Johnu Miliusovi, kterého tu hraje Rogen a který tomu dle očekávání dodává aspoň trochu humoru. (13.02.2020)

Mohla být skvělá meta-sranda na téma starý Hollywood, místo toho tonálně spíše podivný, lynchovský až na hraně tak, že pak ani nefunguje místy komedie. Sice poutá Francův mimoň s cool pilotkou a vizáží na GG Allina, řada referencí (Iggy & CBGB’s, Brando & Coppola, A Place In The Sun), jinak ale wtf jsem právě viděl + co se ten film vůbec snaží být a říct. (19.11.2019)

Hmm... Jamese Franca (As I Lay Dying) si docela cením jako režiséra zajímavých, netuctových filmů „proti davu“, ale tady mi poprvé (po čtyřech pozitivních zkušenostech) jeho snímek zcela nesedl. Když napíšu, že to byla často nudná dějová i žánrová slátanina, asi to stále úplně nevyjádří moje rozporuplné dojmy ze Zerovillu. Ten film se nejdřív chce strašně tvářit jako zapálená pocta Hollywoodu, nakonec se asi proměňuje v jakousi obecnou poctu slavným filmovým velikánům (když zde dojde v rámci toho Hollywoodu znenazdání i na Dreyerův němý snímek nebo Lynchův undergroundový debut), chce být při zasazení do sklonku 60. let naplněn fůrou odkazů na filmy, reálné osobnosti a události, ale ani základní časovou postupnost při tom nerespektuje. Tak třeba podle Franca natočil Coppola svojí Apokalypsu (1979) už kdysi počátkem 70. let, před Altmanovým Dlouhým loučením (1973)? Ale hlavně, že vzpomínáme, odkazujeme a asi čert vem onu dramaturgii a souvislosti, které tu místy nesedí, i celkově zmatené vedení příběhu. Občas mě to bavilo z toho důvodu, že jsem snad neviděl žádný jiný film, v němž by hlavní postavou byl filmový střihač, a vedle řady odkazů (které tu podivnost ovšem nezachrání) to ještě k atraktivitě v závěrečné třetině pozvedl originální mysteriózní prvek s hledáním záhadného klíče v předělaných záběrech z různých filmů. Ačkoliv i tento prvek se v žánrově zcela odlišném ději objeví znenazdání a taky mi připadalo, že s ním tvůrci pracují spíše ledabyle (jako v mnoha dalších aspektech, pokud jde o scénář) a ten potenciál jakoby film spíše jen trochu ukazoval, než že by ho pořádně využíval. Vlastně se to týká i samotného závěru (inspirovaného jednou povídkou z Twilight Zone), po němž by jako epilog klidně mohl následovat sestřih scén s přidanou hlavní postavou, ale dojde pak uprostřed závěrečných titulků zase jen na tu ukázku potenciálu s jednou takovou scénou. Ačkoliv mi Zeroville v některých scénách nesedl ani co do stylu humoru či vybraných hudebních čísel, stejně si zde říkám, že to byla trestuhodně zpackaná příležitost. [45%] (03.07.2022)

Já nevím, co všichni mají, mně se to líbilo! Oceňovaná knižní předloha Stevea Ericksona je absolutně výborná a její filmová adaptace za ní podle mě nijak nezaostává. Pro mě to jako pocta určité éře Hollywoodu funguje líp než Tarantinovo Tenkrát v Hollywoodu. Filmu jistě uškodila premiéra odložená o čtyři roky kvůli krachu distributora a následné dosti omezené uvedení a minimální kritická recepce, stejně jako obvinění Jamese Franca v rámci kampaně #MeToo. (22.03.2020)