Manèges
The Wanton
Režie:
Yves AllégretScénář:
Jacques SigurdKamera:
Jean BourgoinHrají:
Bernard Blier, Simone Signoret, Jane Marken, Jean Ozenne, Gabriel Gobin, Jacques Baumer, Jean Hébey, Jacques Harden, Frank Villard, Mona Dol, Pierre Leproux (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Majitel jezdecké školy, kterého finančně zruinovala manželka, se ve vzpomínkách ohlíží za jejich vztahem. (Netflix)
Recenze (16)
Krásně vypracovaný pohled na zlatokopky, které umí z chlapa vysosat prachy a odkopnout. Také bych to chtěla umět. Samozřejmě je mimochodem ukázané, že ať je ženská sebevětší zlatokopka, vždycky se zabouchne do kreténa. Film navíc skvěle zachycuje pohled ošáleného muže a poté pohled reálný. A konec je nejlepší, správně!!! ()
Film jenž je součástí hereckého speciálu: Simone Signoret v diskuzi VRK. Příběh dvou zlatokopek(matinky a její dcerušky) který přivedou na buben jednoho naivního a v lásku věřícího hlupáka. Ale jak je známa na každou sviňi se vaří voda. A těmhle dvěma to bude v závěru sečteno i s úroky. 3hvězdy ()
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A musím říci, že té odporné tchýni, která jako zbraň používala smích, jsem onen úžasně trpký konec přála z celé duše. Blier je tentokrát zastíněn výkonem Signoretové, která předvádí mladou bezohlednou frajli s neskutečnou přesvědčivostí. Blierův ťulpas je nejzajímavější v závěru, kdy se změní v rozhodného muže činu. Dlužno podotknout, že jak SIgnoretová, tak Blier velmi přesvědčivě ztvárňují pár s velkým věkovým odstupem, ve skutečnosti je dělilo pouhých pět let a dva a půl měsíce. ()
Od první scény z nemocnice je cítit silný houstnoucí neklid, který dává znát, že retrospektivně vyprávěné psychologické drama, odehrávající se často v netypického prostředí jezdecké školy a koňských stájí, bude mít zřejmě hodně trpké vyvrcholení... přestože si zdrcený Robert u lůžka své ženy Dory na pokraji smrti namlouvá cosi o šťastném manželství. Herci vytěžují ze svých postav maximum: famózní Bernard Blier s řadou vnitřních monologů a všeříkajícími pohledy obličejem a neméně výborná Simone Signoret v proměnlivých náladách v postavě mladice s bezohledně pragmatickým jednáním. S režisérem Yvesem Allégretem se setkávám vůbec poprvé, o to víc mě nečekaně překvapilo, nakolik černobílé drama z roku 1950 může jít ve vypjatých scénách (obzvlášť v sledu závěrečných scén) psychicky až doslova na dřeň. Stejně tak mě v první třetině a závěru přímo nadchl filmařský způsob vyprávění se skládáním obrazu psychologie postavy Roberta skrze spoustu prolínaných retrospektivních výjevů a svižně se střídajících krátkých útržků s nezvyklým kruhovým rámováním záběrů. Přes značně chladné, po stránce skutečných citů vyprahlé vztahy mezi postavami plné vzájemného kalkulování na mě Manéže dostatečně zapůsobily. [85%] ()
„Aká matka, taká Katka, a k tomu vskutku i jeden pomerne dosť naivný a uplakaný blbec, ktorý následne nazeral na svet prostredníctvom ružových okuliarov, extra naviac!” • V tomto prípade teda určite ani toto ["hnilé"] jablko príliš ďaleko od stromu nepadlo, keďže mater s dcérenkou boli navlas rovnakými strigami, čiže tým pádom si mohli kľudne medzi sebou iba akosi navzájom pogratulovať v tom zmysle, aké mimoriadne odpudivé a vypočítavé zmije sa z nich napokon vykľuli, najmä predstaviteľka Dory v podaní navonok síce očarujúcej, ale vo vnútri obzvlášť skazenej Simony Signoretovej v jednej zo svojich naprosto ikonických úloh, na ktorú sa v žiadnom prípade vôbec nezabúda, i keď aj k jej stvárneniu by som mal niekoľko určitých výhrad, predovšetkým, že mala neustále nastavený len jediný výraz tváre, z ktorej sa dalo toho veľa vyčítať, a to v priamej spojitosti na umelú afektovanosť zo strany Jane Markenovej, ktorá stvárňovala jej osedlanú mať so zmyslom pre dokonalú manipuláciu svojej dcéry, pričom by som asi podotkol i to, že sa v podstate manipulovali vzájomne, uprostred ktorých stál či miestami aj sedel, akýsi jazdecký inštruktor, čo prišiel so slzami v očiach do špitála, kde mu postupne jeho podarená svokra čoraz viac a viac, začala otvárať zalepené oči, ktoré potom tak extrémne doširoka vypliešťal, že by mu azda už išli pomaličky i z očných jamiek vypadnúť, tak sa čudoval nasledujúcim súvislostiam, až im takmer nemohol ani uveriť, čo sa to vlastne všetko v Dore skrývalo...? • Roztržitá štruktúra daného, melodramatického titulu, mi rozhodne trocha prekážala, pretože ponúkala neúrekom jednotlivých úlomkov, z ktorých som si mal akože poskladať hotový t-v-a-r, a viacej už ani nepapuľovať, no nie úplne vždy to bolo i možné, podotýkam → povedzme, ak by trebárs Robert [Bernard Blier] po úvodnom príchode do prostredia „bielych plášťov,” nepoužíval zbytočne veľké množstvo útržkovitých spomienok na predchádzajúce, zahmlené udalosti, ale by sa na túto "krízu" v manželskom zväzku/vzťahu, vzápätí nazeralo celkovo bez servítky ← v neprerušovanej línii niekdajších situácií, kedy by nenaskakovali samé flashbackové vsuvky, ktoré predsa predstavovali rušivé elementy, tak pevne verím tomu, že práve vtedy by malo toto dielo oveľa pevnejšiu kostru, bez akéhosi dodatočného smútku nad nevyužitým potenciálom, ktorý sa tu podľa mňa v skutočnosti skrýval, no francúzsky autor v podobe - Yvesa Allégreta, to zrejme nedokázal plne zúžitkovať; chcelo by to postaviť celkom nové základy scenára, a stavať na inom type pôdorysu. ()
Psychologické drama jako řemen.. Majitel jezdecké školy se ocitá v nemocnici u lůžka své těžce zraněné manželky, pláče a prosí o její život.. V tu chvíli netuší, co všechno se stalo za jeho zády.. Jakmile dorazila tchýně a začala postupně odkrývat karty, mně se dělalo mdlo, mrazilo v zádech a v duchu jsem si říkala, že takové dvě pijavice se jen tak nevidí.. Simone Signoretová opět výborná, ona i tu odpornou mrchu zahraje bravurně a líbil se mi i Bernard Blier v roli milujícího manžela.. V závěru však v sobě našel dostatek sil k rozhodnutí.. ()
Dvě manéže; jedna koňská a jedna lidská. Nebo také jedna varianta syndromu "Ema (Bovaryová)", žijeme přece ve věku syndromů, ať už jsou pojmenovány podle jmen či podle míst. Uvedené recenze se pídí po tom, zda Signoretová hraje lépe než Blier. Ale to je bezpředmětné, žena má víc prostoru, u těchto dramat to tak mkusí být, žena musí hrát prim. Samozřejmě určitou dobu, ne celou dobu - to také patří k syndromu Ema. Nedávno jse se díval na Mauriacovu "Thérèse Desqueyroux", i ta patři do tohoto spolku. Hlavním zločinem těch tří je jejich povrchnost, nezájem se něco učit, umět, či se alespoň něčím vážně zabývat. A bez práce nejsou koláče, bez práce je destrukce a zločin. - Ostatně bavíme se tu o Signoretové a Blierovi, ale bez odporného kvákání jeho tchýně Jane Markenové by to stejně nebylo ono. ()
Zlatokopky, ktore dokazu chlapov vykostit od penazi a potom odkopnut. dalo sa to celkom, ovsem poznam aj lepsie filmy. Pozeral som to len kvoli genialnej Simone Signoret : 60 % ()
Naivní zamilovaný blbec, pijavická zlatokopka a panička, která je ještě horší tchýní, než tou z kameňáků a anekdot. Tohle jsou hlavní tři postavy, jedna nesympatičtější než druhá a s nimi budete trávit celou hodinu a půl, kdy se budete dozvídat, proč se všichni tři sešli v nemocnici, kde si dvě z nich vypráví, jak věci skutečně byly. Největší škoda je, že to dost klouže po povrchu a není to psychologický film, protože s propracovanějšími charaktery postav by mnohem víc vynikl. Takhle je to jen taková historka, kde vás bude štvát, že si Robert vůbec nic neuvědomuje a ty dvě zlatokopky si s ním vytírají zadek. Jelikož víme, kam to dospěje, je celá retrospektiva o to míň atraktivní, jelikož se v ní nedá doufat, že by komukoli něco došlo a změnil svůj postoj. V závěru sice přijde krásně škodolibá, ale spravedlivá katarze, která funguje skvěle, ale cesta k ní je dlouhá, nepřekvapivá a statická. Řemeslně sem tam zajímavá, zvlášť střihová skladba ke konci nebo práce s voiceovery/vnitřním hlasem, ačkoli na začátku je víc prolínaček než střihů v Bayových filmech, takže jsem měl co dělat, abych se přes něj vůbec dostal. On je to sice hezký efekt, ale všeho je moc, takže to pak na mě působilo dost přehnaně. Bohužel je to ale hlavně film, který kdyby neměl tak uspokojující finále, tak bych ho dokoukal jen obtížně, jelikož filmy, kde každou postavu nesnáším a nemůžu jejich jednání hlouběji chápat, opravdu nemám rád a vždycky mě spíš rozzuří, než abych z nich měl cokoli jiného. A z toho důvodu u mě Manéže úspěch rozhodně neslaví. Slabé 3* ()
Čistá depresia tento film. Herecké výkony sa mi páčili, námet menej. Manžel, ktorý by za svoju ženu najradšej aj dýchal a splnil jej všetko čo jej videl na očiach, si také podvádzanie nezaslúžil. A nezachránil to už ani koniec v štýle každému podľa jeho zásluh. 65% ()
"Jsi zamilovaná?" "Jak to poznám?" "Jsi s mužem a nemyslíš na prachy." Retrospektivně vyprávěné příběhy mají tu nevýhodu, že člověk ví, kam vše bude (minimálně do jistého bodu) směřovat. V případě tohoto dramatu o dvou zlatokopkách (atraktivní Doře a její matce), kterak napálily jednoho důvěřivého postaršího chlápka, jsem si od začátku říkal, kdo je vlastně větší blázen. Zda dotyčný muž, "zamilovaný jako student", nebo matka dotyčné Dory, když se rozhodla do všech podrobností vylíčit to jejich nechutně vypočítavé chování a přiznat se ke všemu tomu ohavnému cynismu. Ač byly všechny ty retrospektivy velmi zajímavě natočené, musím říct, že mi nepřišlo moc věrohodné, že minimálně ona matka neměla trošku toho zdravého rozumu, aby si nechala "pootevřená vrátka" pro případ, že by to její dcera nakonec přeci jen přežila. Samotný závěr tak vlastně pro mě nebyl vůbec překvapivý, protože poté, co se onen muž (určitý výborný Bernard Blier) dozvěděl, jakého "hada si to hřál po celou dobu na prsou," nemohl nakonec zareagovat jinak. Zpracování onoho příběhu "starého jako lidstvo samo" tak určitě oceňuji, ale jinak za mě jen slabý průměr. ()
[Letní filmová škola 2011, Uherské Hradiště] Vychcané ženské. Prekvapuje ma však naivita hlavného predstaviteľa, našťastie ku koncu už dostal rozum. ()
Tradiční styl vyprávění sleduje prohnanou ženu, která nakonec na nevěru doplatila. Simone Signoret je skvělá a za ni navšuji hodnocení. ()
Francouzský černobílý snímek jsem měla možnost shlédnout v rámci mého prvního Virtuálního retro kina na téma Simone Signoretová – děkuji za pozvání. Nesleduje se lehce – retrospektivně se dozvídáme o podvádění a využívání zamilovaného dobráka Roberta, majitele jízdárny pro zámožnější společnost (velmi zajímavé prostředí). To vše je líčeno tchýní cynicky a s výsměchem k překvapenému hlavnímu představiteli. Rázná Simone v roli Dory s matinkou stále po boku ho přivedou na buben a o parohy je také postaráno. Bernarda Bliera jsem dosud znala z vedlejších rolí slavných komedií, tady se představil jako charakterní herec. Opravdu vzbuzoval lítost, ale nakonec se pochlapil. Tématem, i když si už nepamatuji podrobnosti, mi film lehce připomněl román U snědeného krámu – zde vyžírky nepřivedly hrdinu k sebevraždě, ale sklidily, co zasely. Přesto soucit Simone vyvolat dokázala – jednak v nemocnici a také v situacích, kdy s ní smetánka jednala s despektem. K názoru, že k získání respektu a štěstí slouží pouze peníze, a nikoliv práce, byla přece vychována. ()
"Jsi zamilovaná?" "Jak to poznám?" "Jsi s mužem a nemyslíš na prachy." Skrachovaný majiteľ stajní Blier sedí v špitáli pri lôžku ťažko zranenej a na operáciu s neistým výsledkom čakajúcej milovanej chote Signoretovej a dojato flešbekuje. Medzitým dorazivšia svokra Markenová sa doňho pustí a s gustom prepichuje bublinu ilúzií. Psychologická dráma o naivných dobromyseľníkoch cynicky vyciciavaných zlatokopkami prvej a druhej generácie, vynikajúco zahratá, bavili ma opakované spomienkové scény s doplneným kontextom a novou pointou, aj finálna spravodlivosť vskutku poetická, kedy príde na psa mráz. Za štyri prespania u mamy. (vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania) ()
L'amour a l'argent – konflikt, ktorý je schopný častej námetovej recyklácie a tiež aj dva faktory, ktoré dokážu najviac hýbať s ľudským osudom, pričom je niekedy až príliš ťažké odhadnúť, ktorý z nich pohne človekom viac... Variácia Yvesa Allégreta na tému rozporu zaľúbenia sa a chamtivosti sleduje hneď dve krízy v živote bývalého majiteľa jazdeckej školy Roberta – nehodu a zranenia, ktoré pri nej utrpela jeho manželka Dora a úplný krach jeho biznisu. Dej filmu je vyrozprávaný z veľkej časti prostredníctvom flashbackov, pomocou ktorých jednak divák spoločne s Robertom odkrýva krutú pravdu o jeho manželskom zväzku, ale aj sleduje postupný mravný rozklad Dory a prerod jej manžela zo skrachovaného nešťastníka na zúrivého, no stále zlomeného muža. Kamera je v niektorých scénach fascinujúca. Jedná sa najmä o scény v Dorinej nemocničnej izbe, kedy spôsob snímania miestami pripomína nemecký filmový expresionizmus (napr. záber na Roberta s veľkým tieňom nemocničnej postele na stene). Jedna z vecí, ktoré odlišujú Allégretov film od ostatných s podobnou tematikou je, že na pozadí rozpadu manželstva Roberta a Dory sledujeme nenápadnú, ale zároveň veľmi ostrú kritiku materializmu a honu na čo najvyšší sociálny status. Táto kritika je samozrejme zosobnená v postavách Dory a jej oveľa chamtivejšej matky, no zároveň sa vinie celým filmom a šikovne sa ukrýva aj v na prvý pohľad nepodstatných dialógoch či poznámkach, ktoré utrúsia vysokopostavení Robertovi klienti a ich elitárske arogantné potomstvo. Príbeh Dory a jej matky upozorňuje na to, že prílišná zaujatosť materiálnymi statkami si nakoniec vyberá svoju daň – stratu citu a ľudskosti (zosobnenie tejto idey je nádherne zobrazené v scéne Dorinho výbuchu hnevu, ktorý je sprevádzaný potrebou rozbiť čo najviac vecí, pričom ju matka chladne upozorní, nech je opatrná, pretože tá vec je od Hermésa). Finále príbehu je mimoriadne silné – obeťou nemusí byť vždy ten, kto sedí v slzách a so zvesenou hlavou... ()
Reklama