Taxi Teherán

Nesmírně originální nápad. Íránský režisér si namontoval kameru na palubovku a rozjel kariéru taxikáře. U toho poslouchá, co mu kdo vykládá a celé to vyznívá dost sebekriticky vůči íránskému národu. Já bych to tak sebekriticky neviděl, spíš jako originální metodou přimět diváka se zamyslet. Mně se to líbilo. Závěr byl hodně nápaditý. (30.06.2021)

Mám vůči starýmu pánovi úctu, obzvláště kdykoli si vzpomenu, jak si u nás režiséři stěžují, že mají mizerné tvůrčí prostředí, nicméně ten film mě napadl ze strany, kterou jsem nečekal. Šel jsem do toho jako do formálně minimalistické sondy do prostých Íránců a od poloviny jsem dostal polopatickou vysvětlovačku o cenzuře a nesvobodě, která si vypomáhá ...... no hádejte..... malým dítětem, které se ptá na různé věci. To sice dokážu za určitých okolností akceptovat, ale ty okolnosti zahrnujou alespoň jednu vybuchující helikoptéru a tyhlety věci, ne osmdesátiminutovou jízdu tágem. (02.06.2016)

Nepřímá úměrnost v praxi: čím víc ho omezují, tím svobodnější filmy točí. Když má člověk pod čepicí, tak dokáže natočit za pár šupů film, který vypovídá o současné společnosti a ještě přitom diváky pobaví. Malý velký film. Rozhodně za tu necelou hodinu a půl vašeho času stojí. (P.S.: Ta neteř byla neskutečná, doufám, že to jen hrála. :-)) (13.10.2015)

„Prý máme zobrazovat skutečnost. Ale jestli je ta skutečnost nepříjemná nebo ošklivá, ukazovat se nesmí...“ Myslím, že tenhle film je povinností pro každého zájemce o íránskou kinematografii. Už jen díky tomu, kolik dokáže o své krajině, společenské situace i filmové tvorbě v ní sdělit. Už režisérské legendě předchozí generace, Abbasi Kiarostamimu nebyla cizí forma stírající hranice mezi hraným filmem a dokumentovanou realitou (Život jde dál) či dokonce mystifikace s touto formou (Detail) a dá se říct, že Jafar Panahi v této tradici pokračuje dál s velkou invencí. Navzdory tomu, jak se může kontext filmu jevit depresivně a samotná forma budit dojem náročného snímku, musím říct, že šlo o překvapivě pohodový film, který mi rychle ubíhal a příjemně se sledoval. Kamery (včetně mobilů a foťáků cestujících) zde nevykročí prostor jednoho auta, nicméně máme zde možnost sledovat nejen cestu íránským městem, ale i množství poutavých příhod během denní jízdy taxíkem a spoustu povídání se samotným režisérem. A já zde od počátku u nejedné scény tápal, které situace a dialogy představují hrané scény a které realitu, a vůbec bych se nedivil, kdyby se Panahimu na cestách za volantem taxíka podařilo během natáčení smyšleného děje prožít a zachytit i cosi nepřipraveného, tak autentické dojmy jsem z celého filmu měl. Mám ale pocit, že Panahi měl celý koncept pečlivě promyšlený, zvláště mě potěšilo, že se vrátil i k předčasně ukončené příhodě se dvěma babičkami, která mě bavila vedle povídání nad filmy nejvíc (jen mě trošku zamrzelo, že si holka po vystoupení z auta nevzala sebou foťák a zakončení této příhody mimo auta nám nenatočila), a mystifikační závěr svým vyústěním i výborně podtrhl ústřední výpověď. Skvělý, pro mě nezapomenutelný zážitek nejen v rámci road movie žánru! [95%] (17.08.2022)

Taxi Teherán bere dech na první pohled jednoduchým konceptem zachycovat dění z íránské metropole skrytou kamerou na omezeném prostoru, kde se až zázračně ztrácejí jakékoliv zábrany vůči režimnímu dohledu. Především na něm baví to, jak ladně bruslí na hraně bezprostřední observace a fikce, která chce být společenským komentářem, jak si pohrává se samotným audiovizuálním médiem v nejlepší tradici íránské filmové sebe-reflexe. Mnohé okamžiky jsou odzbrojující a představují až jímavé vyznání filmaře bez svobodného rozletu. Co však kladný dojem ze snímku sráží, je snaha zahodit šanci zůstat na nejednoznačné percepční rovině a poměrně okatě naroubovat dění v taxíku a jeho bezprostředním okolí na komentář o nepoctivosti, jenž se v některých okamžicích až nápadně blíží u nás kdysi bující komunální satiře. Nebýt působivé epizody s "dámou s růží", která poměrně bezzubou kritiku v závěru rozšíří o nové, tentokrát už nesporně politické a principiálnější vnímání problému, tak by snímek nakonec zůstal spíše jedním z nejvynalézavějších počinů posledního období a silně osobním vyznáním filmu - nikoliv pronikavou společenskou studií, jež se od něj i vzhledem k situaci režiséra očekávala. (11.10.2015)