VOD (1)
Obsahy(1)
Filmové publikum a jeho proměny v době online komunikace aneb když si filmaři mohou přečíst, o čem si jejich diváci povídají po skončení filmu... První filmový portrét Československé filmové databáze, kontroverzního fenoménu současné české kinematografie. Sedmý díl z osmidílného cyklu obrazově vytříbených autorských dokumentů inspirovaných péčí o české filmové dědictví v době digitalizace. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (66)
Není nad to dozvědět se o sobě něco od někoho, kdo mě zná asi jako puk velkou násobilku. Ať se dneska rozhlídnu napravo nebo nalevo, chybí mně pokora, nadhled a otevřenost pro názor číslo dva. Co jste chtěl říct, pane Procházko, mi není úplně jasné, ale to zrcadlo, které jste si tímhle před sebe postavil, vám patří. Ono to tak totiž nakonec bývá, že kdo nejvíc pálí po husách, má sám jednu v ložnici. ()
Já bych asi panu Procházkovi vysvětlil některé věci, když už je tu potřeba točit o nás dokument. Nelíbila se mě tam tehdence k tomu, že jsme anonymní, co v realu drží hubu a ve virtualu to rozjedou. To není tak. Znají mě osobně jak uživatelé, tak i lidi z filmové branže, vůbec s tím nemám problém, ale mluvit do kamery o to fakt nestojím, mám rád své soukromí je na tom snad něco špatnýho ? Na začátku jsem neměl ani anung o nějakých bodech a csfd znalo pár stovek lidí a stejně jak říkal Pomo, nečekal jsem, že se csfd vyvine v něco tak obrovskýho, naše komentáře / potažmo csfd jako taková je zcela evidentně klíčová pro dění ve filmovém byznyse a dění na csfd si všímají úplně všichni, ale ono to zase až tak příjemný není. Kdyby nás pořád bylo pár asi nikdo by neřešil vulgarismy, neřešil by žárlivost tzv. kritiků (odborníků ) vůči nám uživatelům (povlem), že jsme se stali rozhodujícím faktorem při výběru filmů. Přitom viděli jste někdy xxxmartina alias "pana kritika" Martina Svobodu z akutalne.cz jít třeba na festival středoevropskýho filmu, no ne, protože jak není novinářská projekce tak tyhle tvory film v podstatě nezajímá, určitě ne tolik, aby si zaplatili za svý a pak čumí, že nemaj žádný respekt, no když nemaj nakoukáno, nemaj žádný přehled, tak se nemůžou divit. Mimochodem cival jehož komentář vyvolal u "elit" největší smích je šefredaktor - kritik, to jen na okraj, aby se vidělo že česká filmová kritika je opravdu absolutní dno evropské filmové kritiky až na pár vyjímek samozřejmě a my csfeďáci i díky tomu pak máme silnou pozici. Co je k smíchu, stavět nás uživatele do pozici někoho kdo vyhledává jen blockbustery, právě naopak csfdáci mají velmi široký filmový záběr o kterým se většině kritiků chodící na novinářské projekce může jen zdát. Tenhle hod všeho a všech do jednoho pytle se opravdu nepovedl. ()
Vše důležité už tady za mě napsali jiní, nebudu to proto natahovat. Režisér by měl hrát s divákem od začátku na rovinu a přiznat, že v dokumentu se nesnažil cokoli objevit, odhalit, představit, nýbrž že si pouze potvrdil svůj názor o fenoménu, který se neobtěžoval ani lépe prozkoumat a pochopit. K tomu pak důmyslně používá nereprezentativního výběru postav, komentářů podsouvajících divákovi určitý názor a šikovného střihu. Dokument tak bohužel o ČSFD a jeho uživatelích nevypovídá vůbec nic. Na druhou stranu, kdyby mi bylo čtyřicet a nezvládal bych na lépe než podprůměrné úrovni ani svou vlastní práci, asi bych byl taky trochu zapšklý. Pouze mě mrzí, že na podobné věci jsou plýtvány veřejné prostředky. Ale tak nějak věřím, že tenhle snímek by se jednou mohl stát hvězdou na festivalu Otrlého diváka, protože aspoň směšné to bylo docela dost. ()
Jak paradoxní a příznačné, že cyklus audiovizuálních esejí na různá témata týkající se kinematografie a přístupu k ní (od archivnictví a restaurování/remasterování, přes manipulativnost a realtivnost sdělení po reflexi, prožívání i materiálnost filmu), zůstane radikálně nepochopený a narazí naopak na zeď apriorního odmítnutí a zatvrzelé neochoty reflektovat a uvažovat. Při tom právě o podnícení reflexe zjevně tvůrcům šlo. Navzdory neadekvátnímu zdejšímu označení labelem "dokumentární", má cyklus Arzenál blíže k formátu video esejí než k dokumentu, alespoň ne v jeho obecně přijímaném významu. Jeho cílem není informovat či prezentovat fakta a hodnocení, ale předkládat divákům podněty v souladu s tím, že není jedna neotřesitelná autoritativní odpověď, stejně jako film potažmo obraz nemá jeden jediný význam. Místo, aby se zdejší nadšenci filmu věnovali podnětům, které se týkají předmětu jejich zájmu a jeho podstaty, které se rozebírají v jiných dílech, především "Ostře sledovaná digitalizace" a "Nová věčnost", tak naopak řeší svůj vlastní obraz. Navíc obraz, který sami utvářejí, takže o to víc jsou pobouřeni jeho podobou. Výkřiky, že je pořad zaujatý jsou poněkud absurdní v momentě, kdy dává prostor k vyjádření různým stranám a naopak se zjevně snaží ukázat absurditu elitářského přístupu sarkastickými mezititulky. Nejvýmluvnější pro podstatu ČSFD je pak výtka, že tvůrci nezahrnuli reprezentativní vzorek uživatelů. Ta odhaluje potenciál k egocentrismu a zaslepenosti vlastní jakémukoli sociálnímu médiu, kterým je také ČSFD. Každý jednotlivec na sociální síti sám sebe vidí jako onoho vzorového, což souvisí s tím, že vytvářením si bublin konvenujících názorů se potenciálně inklusivní a demokratické platformy transformují na rozdrobené více či méně radikální enklávy elitářů. Je pak otázkou, jestli vůbec může vzniknout pojednání o ČSFD, které by konvenovalo všem jejím uživatelům, potažmo jak by mělo vypadat. Zatím na jakékoli i sebestřízlivější pokusy popsat tento fenomén vždy jistí uživatelé zareagovali velmi emotivně a odmítavě. Tvůrci naopak přišli se zjevnou úctyhodnou myšlenkou ony domněle znesvářené světy vně a uvnitř ČSFD propojit, i když samozřejmě narážejí na prostý fakt, že ne každý člověk je ochotný se vyjadřovat na kameru, nebo je zkušený řečník. Nicméně to, že onen dialog nevyšel, už není jejich vinou. Naopak fakt, že diskuse, které mohou vést k tříbení názorů, nahradilo vyblití se do klávesnice bez zpětné reflexe, není vlastní pouze ČSFD, ale právě všem sociálním médiím v době jejich masovosti. To ale není chyba této eseje, která se naopak snaží spojovat bez ohledu na nějakou předpojatou adekvátnost oněch spojení. Výmluvně zde nakonec dochází k dialogu oněch některými stále zarputile oddělovaných vysokých a nízkých rovin kinematografie v závěrečné koláži obrazů z Vláčilovy Holubice a Ewansovy Godzilly. A je to dialog užší a překvapivě funkčnější než mezi znesvářenými sférami filmových nadšenců opevněnými v zákopech, které si sami vykopali a sami je zatvrzele vystužují. Ale naděje tu je, jak ukazuje setkání Pomotyho a Vachka, které je samo o sobě grandiózně roztomilým kontaktem dvou protilehlých pólů spojených vášní k filmu. () (méně) (více)
Tak jsme se dozvěděli, že Máňa z JZD v šedesátých letech při dojení krav četla Sartra, vlhla z Bergmana a nad turkem básnila o odcizenosti, kdežto dnešní Máňa si při pleskání burgerů v Mekáči tak maximálně postěžuje na nedostatek bitev v Godzille, a že to nejhorší, co se mohlo v českém filmovém prostoru po revoluci stát, je dát blbému plebsu prostor, kde se může podělit o produkt toho svého takzvaného myšlení. Co to vypovídá o stavu věcí, když si já, prostý vymatloň bez titulu a fantazie, dokážu v hospodě po Ponrepu ze srandy vypracovat podrobný koncept Procházkova veledíla se všemi šplechty o srabáckosti tupých lopat, které si, ó hrůzo, dovolí vyjadřovat se k uznávaným dítkům shora schválených Tvůrců, přestože ony samy by nezvládly natočit ani pořádný pivo, a ani v jednom bodě se nesplést. Jak furt říkám, českého umnělce prostě nelze podcenit. Inspiruju se tudíž vpravdě neuvěřitelným netáhlovstvím vyžraného pana dokumentaristy (můžu sem prdnout trademark, když to slavilo takový úspěch?) a místo nějaké detailní analýzy, proč by se na to měl radši vysrat a jít mi pomoct skládat v konzumu rohlíky, se spokojím s konstatováním, že tvorba ČT, česká dokumentaristika i „odborná“ filmová scéna obecně i nadále skomírají v hluboké řiti (šok, já vím). Pro hodnocení si přijďte, až to bude dotočený. (Ovšem ze záběru na pošlapávanou Holubici jsem uchcávala, pravda). ()
Galerie (4)
Související novinky
Fenomén ČSFD.cz tento pátek na ČT Art
Jedinečný cyklus osmi půlhodinových dokumentů od pěti režisérů nabízí originální pohled na české filmové dědictví i péči o něj. Série vznikla v úzké spolupráci s Národním filmovým archivem (NFA).… (více)
Reklama