VOD (1)
Obsahy(1)
Filmové publikum a jeho proměny v době online komunikace aneb když si filmaři mohou přečíst, o čem si jejich diváci povídají po skončení filmu... První filmový portrét Československé filmové databáze, kontroverzního fenoménu současné české kinematografie. Sedmý díl z osmidílného cyklu obrazově vytříbených autorských dokumentů inspirovaných péčí o české filmové dědictví v době digitalizace. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (66)
„A keď budete riadne fajčiť, aj do televízie vás zoberiem, riťolizi moji škaredí!“ Další krutohustá lekce prefíkaného vesnického marpetingu uja HOMA, kterou si tu nepokrytecky ocejchoval jako „jedinečný dokument“, lebo má tieto akože podnikatelské muňky, sestávající se s nicotného blábolení přitepleného majora Terazkyho, senilního dědka s uzlem na egu a defilé HOMOva gangbang klubíku genetických anomálií, onoho pověstného tvrdého jádra nejhustších funoušků ČSFD, před nímž se třese každý filmař i distributor. Je to profesionalitka každým coulem, dělá databázi převelikou čest a vsadím se, že si to celá rodinka na salaši v Horných Prijebancoch aj na video nahrála! Ovšem při těch bezprostředních reakcích po projekci Holubice jsem málem vychrchlal briketu: „Tak jak se vám líbil film, pane A.?“ „Ježyššš, hned dej to dildo pryč, já to tu nechci! Já si tady ještě pořád honím svýho gayfrienda na vedlejší sedačce, jsem plnej dojmů a ty mi přilezeš rušit takhle intimní chvilku nějakejma debilníma votázkama!!!“ „A jak se líbil třeba vám, pane P.?“ „Já nevym, já sem z Aldebaranu….“ A také jsem se bláznivě zamiloval! Jestli uhodnete do koho? Má vyvolená by se okamžitě měla stát tváří ČSFD a chci ji strašně pomilovat. Jateční pistolí. Hned jí napíču do pošty a pokusím se jí nalákat na svou sbírku filcek. Vole, HOMO, tohle bylo snad ještě trapnější fiasko než ten památný rozhovor se Sadrošem! Ještě teď se stydím. Pro své vlastní píár dobro už nelez nikdy před čočku, a pokud by ti to ego nedovolilo, nech se předabovat a nejlíp si i najmi dabléra, který by nevypadal, jako by právě podojil barana. ()
Tak jsem zjistil, že nás někdy skoro před 3 rokama natáčeli při projekci a posléze připravovali dokument o přístupu lidí k csfd, který sleduje desetina národa. Csfd má spoustu chyb, pokud člověk zabředne více do hloubky, kde figurují zapšklí lidé se 14 letou praxí v pomlouvání filmů mimo Bergmana a Orson Wellese, zjistí, že umístění jejich komentářů na hlavní straně, tedy té elity, jimž chybí jakýkoliv náznak entuziasmu, protože viděli tisíce filmů a už jsou zjevně sami vyšeptalí, je veliké neštěstí pro nově příchozí. Na druhou stranu lidé mimo čsfd, jenž naprosto odrazuje vysoké hodnocení nových filmů (zejména komiksáren), které jim samotným nesedly by se měli zamyslet zejména sami nad sebou či si pečlivěji pročíst komentáře z obou opačných stran spektra a ne jen hledět na procenta. PS : Na Civala mi nesahejte, to je největší borec. ()
Vše důležité už tady za mě napsali jiní, nebudu to proto natahovat. Režisér by měl hrát s divákem od začátku na rovinu a přiznat, že v dokumentu se nesnažil cokoli objevit, odhalit, představit, nýbrž že si pouze potvrdil svůj názor o fenoménu, který se neobtěžoval ani lépe prozkoumat a pochopit. K tomu pak důmyslně používá nereprezentativního výběru postav, komentářů podsouvajících divákovi určitý názor a šikovného střihu. Dokument tak bohužel o ČSFD a jeho uživatelích nevypovídá vůbec nic. Na druhou stranu, kdyby mi bylo čtyřicet a nezvládal bych na lépe než podprůměrné úrovni ani svou vlastní práci, asi bych byl taky trochu zapšklý. Pouze mě mrzí, že na podobné věci jsou plýtvány veřejné prostředky. Ale tak nějak věřím, že tenhle snímek by se jednou mohl stát hvězdou na festivalu Otrlého diváka, protože aspoň směšné to bylo docela dost. ()
Bizááár! Tohle měl být dokument? Na jedné straně panoptikum divnolidí žehrajících na to, jak se jim najednou nějaký anonymní plebs soustředěný na jednom místně opovažuje kecat do toho vysoce intelektuálního umění a na druhé straně prapodivný náhodný výběr uživatelů ČSFD, které tvůrci "dokumentu" sebrali na MFF Karlovy Vary, aby jim řekli něco o ČSFD? Tak dobře, očividně na natočení dokumentu tohle stačí, takže si třeba zítra stoupnu na chodník, natočím na mobil jak kolem jezdí auta a pak se zeptám náhodných kolemjdoucích, co si myslí o tom, že ty auta jezdí po silnici. Bude to mít nesporně vyšší vypovídací hodnotu, než tohle dílo. ()
Galerie (4)
Photo © Produkce Radim Procházka
Související novinky
Fenomén ČSFD.cz tento pátek na ČT Art
Jedinečný cyklus osmi půlhodinových dokumentů od pěti režisérů nabízí originální pohled na české filmové dědictví i péči o něj. Série vznikla v úzké spolupráci s Národním filmovým archivem (NFA).… (více)
Jak paradoxní a příznačné, že cyklus audiovizuálních esejí na různá témata týkající se kinematografie a přístupu k ní (od archivnictví a restaurování/remasterování, přes manipulativnost a realtivnost sdělení po reflexi, prožívání i materiálnost filmu), zůstane radikálně nepochopený a narazí naopak na zeď apriorního odmítnutí a zatvrzelé neochoty reflektovat a uvažovat. Při tom právě o podnícení reflexe zjevně tvůrcům šlo. Navzdory neadekvátnímu zdejšímu označení labelem "dokumentární", má cyklus Arzenál blíže k formátu video esejí než k dokumentu, alespoň ne v jeho obecně přijímaném významu. Jeho cílem není informovat či prezentovat fakta a hodnocení, ale předkládat divákům podněty v souladu s tím, že není jedna neotřesitelná autoritativní odpověď, stejně jako film potažmo obraz nemá jeden jediný význam. Místo, aby se zdejší nadšenci filmu věnovali podnětům, které se týkají předmětu jejich zájmu a jeho podstaty, které se rozebírají v jiných dílech, především "Ostře sledovaná digitalizace" a "Nová věčnost", tak naopak řeší svůj vlastní obraz. Navíc obraz, který sami utvářejí, takže o to víc jsou pobouřeni jeho podobou. Výkřiky, že je pořad zaujatý jsou poněkud absurdní v momentě, kdy dává prostor k vyjádření různým stranám a naopak se zjevně snaží ukázat absurditu elitářského přístupu sarkastickými mezititulky. Nejvýmluvnější pro podstatu ČSFD je pak výtka, že tvůrci nezahrnuli reprezentativní vzorek uživatelů. Ta odhaluje potenciál k egocentrismu a zaslepenosti vlastní jakémukoli sociálnímu médiu, kterým je také ČSFD. Každý jednotlivec na sociální síti sám sebe vidí jako onoho vzorového, což souvisí s tím, že vytvářením si bublin konvenujících názorů se potenciálně inklusivní a demokratické platformy transformují na rozdrobené více či méně radikální enklávy elitářů. Je pak otázkou, jestli vůbec může vzniknout pojednání o ČSFD, které by konvenovalo všem jejím uživatelům, potažmo jak by mělo vypadat. Zatím na jakékoli i sebestřízlivější pokusy popsat tento fenomén vždy jistí uživatelé zareagovali velmi emotivně a odmítavě. Tvůrci naopak přišli se zjevnou úctyhodnou myšlenkou ony domněle znesvářené světy vně a uvnitř ČSFD propojit, i když samozřejmě narážejí na prostý fakt, že ne každý člověk je ochotný se vyjadřovat na kameru, nebo je zkušený řečník. Nicméně to, že onen dialog nevyšel, už není jejich vinou. Naopak fakt, že diskuse, které mohou vést k tříbení názorů, nahradilo vyblití se do klávesnice bez zpětné reflexe, není vlastní pouze ČSFD, ale právě všem sociálním médiím v době jejich masovosti. To ale není chyba této eseje, která se naopak snaží spojovat bez ohledu na nějakou předpojatou adekvátnost oněch spojení. Výmluvně zde nakonec dochází k dialogu oněch některými stále zarputile oddělovaných vysokých a nízkých rovin kinematografie v závěrečné koláži obrazů z Vláčilovy Holubice a Ewansovy Godzilly. A je to dialog užší a překvapivě funkčnější než mezi znesvářenými sférami filmových nadšenců opevněnými v zákopech, které si sami vykopali a sami je zatvrzele vystužují. Ale naděje tu je, jak ukazuje setkání Pomotyho a Vachka, které je samo o sobě grandiózně roztomilým kontaktem dvou protilehlých pólů spojených vášní k filmu. () (méně) (více)