Berani

(50th KVIFF) Společně s Fúsi letošní karlovarské islandské kombo o starých smutných tlouštících. Film o dvou znesvářených bratrech, chovatelích ovcí, kterým jsou kvůli klusavce utracena jejich stáda. Mezní situace je postupně donutí prohodit pár slov a přehodnotit svůj vztah. Ze skandinávských zemích jsem zvyklý spíše na dramedie než na zcela čistá dramata, ale pozor, Berani jsou opravdu hodně vážní a pomalí, humoru je v nich pouze stopové množství. Spíše pocitový než dějový film, který mě naplnil melancholií a smutkem. Doma před obrazovkou počítače bych se asi nudil, na festivalovém plátně jsem se zažral a podlehl. 80 % (11.07.2015)

O ľudskej tvrdohlavosti, zaťatosti, ale aj o vzájomnej potrebe a bratskej láske. Veľmi krásna kamera a príroda, ale dráma taká nemastná neslaná. Spor medzi bratmi sa mi zdal slabo vykreslený, povrchný a nezaujímavo spracovaný. Tiež tu chýbalo viac konfliktných situácii na oživenie chvíľkovej nudy. Väčšinu scén tvoria len ovce, baran, obaja bratia, svetre a zábery na hory - to sa mi ale zdalo trochu málo. Spolu dohromady ma to preto po pocitovej stránke zasiahlo len priemerne. Na druhú stranu ale aspoň záver tu bol dobrý, taký príjemne poetický. 60/100 (04.12.2016)

„Život ovce je závislý od pastevce, jeho těžké práce a vytrvalosti. Pokud je ovce šťastná, slunce hřeje a všemu žehná. Pokud je ovce nešťastná, je noc temná a zrádná.“ A tenhle proslov je pro film fatálnější, než se může na první pohled zdát…Nemluvit spolu více než 40 let, to úplně nesvědčí o vřelém a láskyplném bratrském vztahu. A Gummi na tom neplánuje nic měnit, tím spíš, když se jeho bratr Kiddi rád napije, ustele si venku na sněhu a mrazu, nebo si jde večer procvičit střelbu, to, aby člověk chodil radši spávat do sklepa. A za sourozencem posílal raději jen psaníčka prostřednictvím psího pošťáka. Dokážou však bratři kvůli sdílené tragédii najít společnou řeč? Poněkud odtažité islandské drama, které mě však pomalu, postupně dokázalo vtáhnout do sebe. A já si u toho navíc užíval ještě krásný vizuál, pár černohumorných míst (vede nabírání ožralce buldozerem) a minimalistické herectví hlavních představitelů. To jsem ovšem ještě netušil, jak moc mě k mému překvapení emocionálně sejme závěr, který kvalitu filmu ještě zvedá. Dávám solidní 4*. (22.11.2020)

Tento islandský film pro mne dokonale splňuje Gabinovo pravidlo, že dobrý film musí mít především dobrý příběh, dobrý příběh a dobrý příběh. Grímur Hákonarson spadá svým stylem do artové tvorby, ale zároveň točí dle svých slov především příběhy, které vycházejí z živých zkušeností jeho rodiny a známých na Islandu. Vypráví hranou formou o životě v prostředí své domoviny v odlehlých islandských horách, např. o tom, jaký nevyhnutný význam mají v životě těchto lidí stáda ovcí, a navrch tak splňuje i ten náhled do jiné kultury, který od návštěvy podobně exotické kinematografie očekávám. Spočátku jsem se vylekal dlouhých záběrů a pomalému tempa ve spojení s tak doslova studeným prostředím, ale moje obavy byly postupně vytěsněné sugestivní atmosférou, která mě pohlcovala a dávala možnost k hlubšímu procítění, a emocemi, které se podařilo vyvolat bez jediné stopy po citovém vydírání! Ten film mistrovsky a zároveň s minimem slov pracuje s napětím a vyprávěním o postavách, třeba již úvodní scéna, kdy se poprvé setkáváme se dvěma bratry, kteří spolu nemluví, a vidíme jejich izolované počínání, výrazy během krátkého střetu a projíždění brány směrem na soutěž, nám o jejich vztahu už tolik bez jediného slova naznačí, zneklidí, vzbudí očekávání... Berani jsou nakonec filmem nejen o dlouholeté nenávisti či životě na Islandě, ale zároveň i o někdy složitém procesu objevování potřeby vzájomného spojení a podpory v krizové situaci. // Měl jsem film možnost vidět v kině přímo s účastí pana režiséra, po projekci s ním následovalo rovněž zajímavé povídání a diskuze, obojí bylo pro mě zážitkem. [80%] (24.11.2022)

Ovco-sociálne drama riešiac nielen holú existenciu chovateľov, ktorí sa musia vysporiadať so zákernou chorobou oviec, ale najmä niekoľko desaťročí pretrvávajúci konfliktný vzťah medzi dvojicou súrodencov, ktorí sú napriek všetkému na sebe závislí. Verím, že niekomu tento snímok sadne, no na mňa akoby pôsobil príliš "obyčajne", a až na záverečnú desať minútovku bez vyvolania minimálnych emócií. "Rams" pôsobí veľmi reálne, a keď k tomu prirátam nekompromisne "ostrú" prírodu, musím sa zamyslieť či život statkárov na Islande v porovnaní s tými našimi predsa len nie je náročnejší (uvažujem - strieľam do vetra). (04.05.2016)