Sing Street

Tohle byla hodně pocitová záležitost. Režisér John Carney si mě kdysi získal svým Once a jeho Love Song taky nebyl k zahození. A Sing Street si také drží vysoce nastavenou kvalitativní laťku. Tenhle příběh z 80. let z Irska mě hodně moc sedl. Nejen kvůli muzice, atmosféře, ale hlavně kvůli sympatickým hercům a perfektně zahraným postavám. Carney dokáže z herců vydolovat, tak výborně nenucené výkony, že je radost na to koukat. Navíc umí krásně propojovat hudbu s příběhem a díky tomu je muzika stejně důležitá jako obraz a mnohdy je i doslovnější. Navíc má Carney dost chytrých a zajímavých nápadů, díky kterým je film o dost příjemnější a zábavnější. Ferdia Walsh-Peelo je velmi dobrý a má dost talentu, což několikrát prokáže. I ostatní členové kapely jsou dobří, jen nemají tolik potřebného prostoru. Lucy Boynton je perfektní múza. Naprosto jsem chápal hlavního hrdinu, proč to všechno dělá a upřímně jsem mu přál, aby mu to vyšlo. Nejvíce mě ze všech herců překvapil Jack Reynor, do kterého bych to neřekl, že zvládne až takhle dobře hrát. Film má hodně dobrou atmosféru, a natáčení hudební klipů je lahůdka, a nebo taková snová sekvence je parádně natočená. Dost mě překvapilo, jak moc se filmu daří být dětský(na hranici puberty) a dospělý zároveň, hlavně v těch vážnějších momentech, které fungují. Samotné hodnocení filmu bylo pro mě oříšek, ale nakonec jsem nechal vyhrát pocity a proto plná palba. Sing Street je opravdu moc pěkně natočený film, který vypovídá o tom jaké je to být zamilovaný do muziky nebo do něčeho jiného a do jedné holky, která je vaší múzou. Kdo, zažil pochopí. (25.07.2016)

Parta teen outsiderů v Doublinu osmdesátých let založí na ultrakonzervativní křesťanské škole kapelu inspirovanou Depeche Mode, Duran Duran, Cure a Joy Division? What's not to love? Snad jednoduchá, ale hrozně příjemná pohádka (přitom prý trochu autobiografická), které by k dokonalosti stačilo snad jen mírné zkrácení, obzvlášť o jedno přebytečné a rušivě kýčovité muzikálové číslo. 8/10 (08.04.2020)

Kolik kapel asi vzniklo kvůli jediné konkrétní ženské? Myslím, že bychom se nedopočítali. Takže jakkoli střeleně vypadá úvod tohoto retro hudebního filmu, rozhodně proti tomu v zásadě nic nemám. Irsko v 80. letech byla země, kde happyend znamenalo odsud utéci. A do této doby zasadil John Carney příběh mladého šikanovaného outsidera, ve kterém zužitkoval jak svůj cit pro hudbu, tak momentální retro nálady a pomrkávání po tom, jak vypadala hudební scéna v 80. letech. Carneymu tyhle nízkorozpočtové filmy jdou skvěle, tak mu radši nedávejte moc peněz ani herecké hvězdy. Za mne o parník lepší než vychvalovaný La La Land. (30.03.2017)

Druh příběhu, který nikdy neomrzí a naopak se na něj pokaždé bude hezky koukat. Pak už je to akorát o tom, jak Vám sedne muzika, postavy a prostředí, ve kterém se film odehrává. No a jelikož jsem zažil filmy v podobném duchu a napálil jim pět hvězd, tak zde dám „jen“ čtyři hvězdičky. I přesto to budou ale hodně solidní čtyři hvězdičky, které v rámci irské kinematografie svítí hodně vysoko. (01.03.2018)

Říct o ději, že byl jakkoli objevný, by byla obrovská chyba, protože to bylo od první minuty dopředu jasně předvídatelné a podle očekávání to také dopadlo. Co to ale zachraňuje na nadprůměr, byli skvěli herci a bezvadný soundtrack, nicméně film jako takový je vyložený průměr, který určitě znovu vidět nemusím. 70% (07.08.2017)