Její zpověď

Anny Ondráková bola naša azda prvá herečka medzinárodného formátu a jej herecká cesta ju priviedla aj k talentovanému režisérovi Alfrédovi Hitchcockovi. Tento thriller z prelomu nemého a zvukového filmu dbá na komornú atmosféru, pracuje s napätím, pocitom viny hlavnej predstaviteľky, ale má v sebe aj mnohé neduhy ako zbytočné naťahovanie a nekvalitný zvuk. (26.08.2019)

Velice dobře natočené, plné zvratů i kameramanských pochoutek, ale něco málo mi k dokonalosti chybělo. Než začnu chválit, tak zkusím sepsat ona negativa. Za prvé vůbec nechápu, proč ta holka k malíři šla? Má Franka, občas se pohádají, a tak si hned začne dávat rande s někým jiným? Odkud ho znala, z krámu? Už to by nedávalo logiku, protože by dotyčného znali i rodiče a upovídaná sousedka a nejspíš i Frank. Chtěla si nechat udělat portrét? Nebo co čekala, když v noci šla sama k chlapovi do bytu? A Frank se jí nezeptá, co u malíře dělala a proč tam byla? Ostatně, teatrální herectví zde rovněž najdeme, převážně u hlavních postav - přitom třeba rodiče dívky jsou skvěle civilní. Co se mi líbilo, byla práce s rekvizitami (rukavice), vyděračem (který zpočátku není vidět, takže jeho nástup na scénu je o to "šarmantnější"), a samozřejmě s kamerou a výstavbou scén. Stín na malířově tváři před tím, než se na dívku vrhne, stín mříže za dívkou, když se rozhodne se jít udat, využití britského muzea a jeho prostor, záběry schodů, klavírní motiv, jenž dostává zlověstný nádech, originálně natočená vražda v sebeobraně, motiv nože (koktejl bar, tlachalka u snídaně), a samozřejmě v 10. minutě potěší cameo samotného režiséra, jemuž dítě v metru nedá pokoj. Nechybí zde i vtipné scény a dialogy ("Nejsem žádná drbna"). (31.08.2016)

Díky festivalu Finále Plzeň jsem viděl verzi bez zvuku a musím říct, že to je snad jeden z nejnapínavějších němých filmů vůbec. Jen ta Anny Ondráková byla místy herecky dost v rozpacích (bezprostředně po vraždě se sice chovala tak, že z ní šla opravdu hrůza, ovšem nejsem si jistý, jestli to byl záměr). Nicméně Alfred Hitchcock se očividně vyřádil, použil spoustu nápaditých režijních fíglů, závěr natočil velmi akčně a coby scenárista nezapomněl ani na černý humor - to když zákaznice v obchodu odsuzuje vraždy nožem, zatímco umlácení cihlou jí už tak nevadí. (18.04.2016)

Bráno dle data premiéry, posledním Hitchcockovým němým filmem bylo až drama ...a neuveď nás v pokušení, uvedené z rozhodnutí Johna Maxwella do kin po zvukové verzi Její zpovědi. Zápletka nese zřejmé rysy thrilleru, který by byl později zřejmě klasifikován jako „hitchcockovský.“ Blonďatá hrdinka v ohrožení, smrt ubodáním, útěk před neschopnými policisty. První vteřiny připomínají avantgardní velkoměstské symfonie Waltera Ruttmana nebo Dzigy Vertova – pohyb, město, rytmická montáž. Během úvodních osmi minut nezazní žádný dialog, postavy otevírají ústa naprázdno. Celá sekvence dopadení, výslechu a uvěznění, provázená pouze nediegetickou hudbou, budí dojem, že sledujeme němý film. Lze spekulovat, zda si Hitchcock tímto způsobem záměrně pohrává s diváckým očekáváním, zda nás nutí klást si otázku, kdy konečně zazní synchronizovaný zvuk. Aby dal režisér svůj střízlivý postoj ke zvukové technologii ještě víc najevo, první dialog filmu neřeší nic stěžejního, jde jenom o nepodstatný, jakoby náhodou zachycený dialog dvou mužů. Oba jsou navíc zabírání zezadu, čím Hitch elegantně řeší problém raných zvukových filmů s nedokonalou synchronizací obrazu a zvuku. Jde o první z řady obsažených příkladů toho, jak nápaditě nakládat s filmovým zvukem. Film obsahuje mimo jiné jedno z prvních použití zvukového přechodu nebo subjektivně vnímaného zvuku (slavná scéna s „nožem“). Představitelé titulních rolí se nedokázali zcela oprostit od expresivního herectví němého filmu, je-li ovšem jejich hraní v některých momentech subtilnější, pak především díky zvuku. Dobrý rozmar stačí vyjádřit pískáním veselé melodie, smích nemusí doprovázet přehnaná gestikulace apod. Jestliže jiní režiséři považovali zvukovou technologii z hlediska možných pohybů kamery za svazující, u Hitchcocka nejsou omezení, daná například vícekamerovým snímáním, patrná. Film pro něj zůstává primárně vizuálním médiem. Hned v úvodu film nabízí originální hlediskový záběr očima zločince, postavy stoupající do schodů jsou zachyceny díky stoupání kamery do neobvyklé výšky a také další záběry oživují různé pohyby kamery. Z hlediska střihu a mizanscény dochází v Její zpovědi k prolínání dvou klíčových vlivů raného Hitchcocka, sovětské montáže a německého expresionismu. Rychlé střihy do několika vteřin zhušťují vývoj ve vyšetřování Scotland Yardu, o Annině duševním rozpoložení během bloudění nočním městem vypovídají vychýlené úhly kamery a díl expresivity je obsažen také v záběru, kdy hrdinka míjí dav smějících se čumilů. Hitchcock se novými technologickými možnostmi nenechal unést. Uvědomuje si výhody i nevýhody novot a zároveň nezatracuje léty vypilované vyprávěcí postupy němého filmu. Kéž by více tehdy působících režisérů následovalo jeho zářný příklad. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, NinadeL, Marthos (09.07.2013)

Fascinující thriller s působivou scénou znásilnění. Hitchcockův první zvukový film rozhodně náleží mezi nejlepší díla světové kinematografie a je jen škoda, že se z něj stala až nezdravě zprofanovaná legenda. V Blackmailu toho lze totiž objevit mnohem víc. Například scéna v telefonní budce, kdy je Frankovi i Alici jasné, kdo je pravým pachatelem a přesto mezi nimi zůstává strach nevyřčeného. Ostatně napjatá atmosféra je tu cítit na každém kroku, nejvíce asi v momentě, kdy má Alice znovu uchopit nůž a v pozadí se ozývá až hororové "Knife! Knife! Knife!" Navzdory opakující se frázi zůstává objektivní pravdou, že Anny Ondráková tady podala výjimečný herecký výkon bez ohledu na skutečnost, že pouze díky Blackmailu je akceptována jako herečka v širším diváckém povědomí. Ona sama se v roce 1968 přiznala, že film jí připadal dobrý tehdy a ne dnes. Dnes ovšem nemá smysl zabývat se touto lichou odpovědí, protože i filmovému laikovi je jasné, o jak excelentní dílo se jedná. (15.11.2009)