Moonfall

Roland Emmerich by nejspíš z fleku mohl napsat knihu 100+ 1 možností, jak zničit svět. Filmy jako Den nezávislosti, Den poté či 2012 ostatně Emmerichovi vynesli přezdívku mistr filmové destrukce a to i přesto, že ve své kariéře natočil třeba i historická dramata (Patriot, Anonym, Bitva o Midway) či regulérní akční filmy (Útok na Bílý dům). Právě filmy o destrukci planety Země ovšem budou nejspíš Emmerichovu kariéru ztělesňovat nejvíce, čemuž napomůže i fakt, že se Emmerich takových látek hodlá očividně chopit i nadále. Důkazem budiž jeho novinka Moonfall, kde tentokrát může Zemi zničit Měsíc a s rozpočtem 146 milionů dolarů jde o jeden z nejdražších nezávislých filmů všech dob. Což je ovšem ve finále bohužel na celém Moonfall to nejzajímavější. Roland Emmerich si svou pověst mistra filmové destrukce rozhodně nezískal pro nic za nic, jeho filmy sice většinou spadali do kategorie guilty pleasure, dalo se na něm ovšem fakt koukat, v rámci velkolepé destrukce si Emmerich nebral servítky a velkolepé destrukce či lámání litosférických desek v jeho podání vždy stálo za to. Moonfall ovšem působí v rukou Emmericha vyčpěle a potencionálně signalizuje, že by měl Emmerich odejít do důchodu dříve, než bude ještě hůř. Síla Emmerichových destruktivních filmů nikdy netkvěla v silném scénáři, ale ve velkoleposti, kde Emmerich i ve 21. století točil tak trochu sympaticky devadesátkovým způsobem. U Moonfall ovšem jakoby rezignoval tak trochu na vše. Aby to hezky vypadalo, aby postavy a jejich úloha v příběhu byli alespoň trochu nosné a především, aby ta destrukce byla opravdu velkolepá a vyrazila dech. Jakoby Emmerich najednou rezignoval na vše, co mu dříve tak moc šlo. Emmerich prostě tentokrát nenatočil další solidní zábavu ani slušný výplach. I tentokrát se tu Emmerich snaží tak trochu ambiciózně otevřít vrátka pro novou velkolepou intergalaktickou ságu, i tentokrát servíruje příběh hrdinů, kteří mohou spasit svět i jejich blízkých a i tentokrát ve velkém boří svět. Jenomže ve všech ohledech mnohem méně funkčněji než kdykoliv předtím. Ve finále není ani moc prostoru pro to, aby si člověk užíval tu destrukci, aby s hrdiny pociťoval osudové utkání o osud Země a aby alespoň chvíli skutečně pochyboval nad tím, zda se svět podaří spasit či nikoliv. Emmerich má alespoň štěstí na obsazení, kdy Patrick Wilson potvrdí pozici herecké jistoty, Halle Berry je ve své úloze fajn, John Bradley i přes fakt, že hraje postavu, na jejichž bedrech leží pozice otloukánka protkaného těmi nejstupidnějšími hláškami hraje společně s Wilsonovou postavou jedinou postavu s nosným příběhovým archem a ve vedlejších rolích neurazí ani Charlie Plummer a Michael Peña, své si v malé roličce odehraje i Donald Sutherland. I z jednorozměrných a víceméně dvakrát nezajímavých postav ti herci vymačkávají maximum a alespoň částečně dokážou působit i dojmem, že si natáčení Emmerichovo novinky užili. Nemá přitom dvakrát cenu řešit, že učitelé fyziky či experti na astrofyziku budou při Moonfall nejspíš nonstop kroutit hlavou. A musí se nechat, že piplat vizuální efekty nejspíš dalo strašně moc práce. V tomto případě se ovšem hodí známé „To muselo dát práce, přitom taková blbost ´´. Jinak to vlastně celé skutečně působí dojmem, že se Emmerich tentokrát dvakrát nesnažil a Moonfall díky tomu dokáže působit i jako dílo jeho obdivovatele/napodobitele s výrazně menším měřítkem. I potenciál zobrazení toho, jak na blížící se konec reaguje veřejnost je ve finále promrhán, přitom je pozdější linka odehrávající se ve světě, kterému hrozí brzký konec světa rozhodně nejzajímavější v porovnání s linkou ve vesmíru, kde zásadní odhalení posune stupiditu celého námětu do ještě větší výšiny. Emmerichovy destruktivní filmy přitom byli vždy naivními blbiny (navzdory několika funkčním vážným momentům), u Moonfall jakoby ovšem v jistých momentech vyloženě chybělo ono sebeuvědomění. Především v momentě, kdy se odhalí, co za ústřední zkázou stojí a rázem se skutečně objeví potenciál, který by mohl být natažen na celou trilogii. Jenže by se jí musel ujmout člověk s razantně jiným přístupem než Emmerich, který jakoby se rozhodl, že už nic nikomu nemusí dokazovat. A na stará kolena natočil neskutečně slabý odvar toho, v čem neměl konkurenci. Kamenem úrazu je i fakt, že film trvá 2 a čtvrt hodiny, kdy nohy podkopává především slabý rozjezd. Jakmile se definitivně s ústřední trojicí vydáme zpět do vesmíru a souběžně se věnuje poměrně slušné před-apo rovině tak to má alespoň nějaký spád a čekání na začátek závěrečných titulků není tak útrpné. Opět ovšem platí, že dvakrát na ničem nezáleží a osudové vyvrcholení nemá dvakrát takovou váhu, jakou sám Emmerich nejspíš chtěl. A když to celé ani v IMAXU nepůsobí dvakrát kolosálně, je něco prostě rozhodně špatně. Emmerich se dost možná v rámci katastrofických filmů vyčerpal. Tentokrát z toho není zábavná jízda ani obdivuhodný návod na zničení Země, ale neskutečně neživelná, neatraktivní, rutinní, , nezajímavá, promrhaná a především pitomá (i v kategorii Emmerichových katastrofických filmů) záležitost, která dvakrát neobstojí ani na tom největším plátně s tím nejlepším zvukem. Zrovna od Emmericha velké zklamání a dost možná i varovný signál, že je definitivně ideální čas na to jeho kapitolu tvorby katastrofických filmů uzavřít..... (02.02.2022) (méně) (více)

Ať dopadne LIGHTYEAR jakkoliv, pochybuji, že co do míry zábavnosti letos něco překoná jiné vesmírné dobrodružství: MOONFALL. (A mít to premiéru vloni, mělo to být nominováno na místo DON´T LOOK UP na Oscara, protože je to vtipnější a filmařsky kreativnější.) V jeden moment ve filmu postava konspirátora řekne, že jí vybuchl mozek, což je stav, s nímž se publikum pravděpodobně dokáže identifikovat. Jeden evropský kritik sledování snímku přirovnal k ekvivalentu toho (a teď parafrázuji), když máte hlavu v mikrovlnce a váš mozek se pomalu roztéká. Není to tak úplně přesné, příhodnější mi přijde napsat, že obdobou je něco, co končí lobotomií, ale nedosáhne se jí postaru skrz nosní dírky a dlátkem, jelikož Emmerichem preferovaným otvorem je ten anální. První hodinu se totiž budete ošívat a bude vás z toho mírně bolet zadek, protože Emmerich zas a znovu zesiluje všechna možná klišé a konvence, aby mohl pro mainstreamové publikum srozumitelně a usledovatelně experimentovat s vyprávěním (jeho sbíhavostí, postupným propojováním několika linií a postav). Co do propojování linií tak ale činí mnohem méně nápaditě než ve WHITE HOUSE DOWN, co do počtu postav a přepínání mezi hledisky navíc od druhého DNE NEZÁVISLOSTI a MIDWAY slevil z jejich množství. Plus z kombinace desaturovaného obrazu (pokud v kině nebyla vysvícená lampa), extrémně nízké hloubky ostrosti, dosvěcování tmavých záběrů umělými zdroji v předkamerovém prostoru a laciných green screenů z kategorie screensaveru fakt bolí oči.__________ Druhá hodina ale přichází s takovým bat-shit craziness, že je vše předchozí skoro odpuštěno. Snímek totiž prvních šedesát minut co do nastavení světa příběhu, fyzikálních zákonů a elementární logiky všech zúčastněných přejímal perspektivu jedné z hlavních postav. Konkrétně konspirátora, odborníka na smyšlenou pavědu zvanou megastrukturalismus, dokazujícího, že skutečné vědní disciplíny jako strukturalismus a post-strukturalismus svět nespasí, protože ty slouží leda pro boostrování ega narcistům a autistům. Druhých šedesát minut si ale film řekne, že to nestačí, a tak přejme perspektivu vedlejší postavy: zhuleného konspirátora, který, pokud v životě někdy něco četl, tak pouze Dänikena (a možná verneovky, zejména Cestu do středu... Měsíce/duté megastruktury) - a rozhodně má hodně rád oba DNY NEZÁVISLOSTI, 2012 kříženou se ŠÍLENÝM MAXEM, (C)ARMAGEDDON, GRAVITACI, TRANSCENDENCI, SHARKNADO, PROPAST, INTERTELLAR a 2001: VESMÍRNOU ODYSEU. (Představte si klimax, kombinující PROPAST, DEN NEZÁVISLOSTI, INTERSTELLAR a 2001: VESMÍRNOU ODYSEU. Pokud vám vybuchl mozek jenom při té představě, vítejte do klubu.) Emmerich (a jeho scenáristický tým) jako správný béčkař, kterému studia dávají áčkový rozpočty, znovu brakuje, co se dá, a své propojování řady linií a skupin postav - v druhé půlce za pomocí křížového střihu - přenáší na intergalaktickou úroveň. Pro seriály, které si pozornost udržují vršením absurdit, se uplatnil termín jump the shark (skok přes žraloka), odvislý od jednoho pořadu, ve kterém postava skutečně přes žraloka skočí na vodních lyžích. Pro Emmerichovu katastrofickou filmografii je oním momentem sekvence přesně v bodě obratu v šedesáté minutě, kdy má posádka vesmírné lodi (s nápisem "Fuck the Moon"), dovezené z muzea, vzlétnout, čehož dosáhnou díky antigravitační vodní vlně, která je pomůže bez dostatečného motoru vynést do vesmíru, jelikož Měsíc se blíží a nehledí na gravitační, fyzikální ani jiné zákony. Jump the Shark, Fly with the antigravity wave. M-I-L-U-J-U-T-O. (09.02.2022) (méně) (více)