Moonfall

Ať dopadne LIGHTYEAR jakkoliv, pochybuji, že co do míry zábavnosti letos něco překoná jiné vesmírné dobrodružství: MOONFALL. (A mít to premiéru vloni, mělo to být nominováno na místo DON´T LOOK UP na Oscara, protože je to vtipnější a filmařsky kreativnější.) V jeden moment ve filmu postava konspirátora řekne, že jí vybuchl mozek, což je stav, s nímž se publikum pravděpodobně dokáže identifikovat. Jeden evropský kritik sledování snímku přirovnal k ekvivalentu toho (a teď parafrázuji), když máte hlavu v mikrovlnce a váš mozek se pomalu roztéká. Není to tak úplně přesné, příhodnější mi přijde napsat, že obdobou je něco, co končí lobotomií, ale nedosáhne se jí postaru skrz nosní dírky a dlátkem, jelikož Emmerichem preferovaným otvorem je ten anální. První hodinu se totiž budete ošívat a bude vás z toho mírně bolet zadek, protože Emmerich zas a znovu zesiluje všechna možná klišé a konvence, aby mohl pro mainstreamové publikum srozumitelně a usledovatelně experimentovat s vyprávěním (jeho sbíhavostí, postupným propojováním několika linií a postav). Co do propojování linií tak ale činí mnohem méně nápaditě než ve WHITE HOUSE DOWN, co do počtu postav a přepínání mezi hledisky navíc od druhého DNE NEZÁVISLOSTI a MIDWAY slevil z jejich množství. Plus z kombinace desaturovaného obrazu (pokud v kině nebyla vysvícená lampa), extrémně nízké hloubky ostrosti, dosvěcování tmavých záběrů umělými zdroji v předkamerovém prostoru a laciných green screenů z kategorie screensaveru fakt bolí oči.__________ Druhá hodina ale přichází s takovým bat-shit craziness, že je vše předchozí skoro odpuštěno. Snímek totiž prvních šedesát minut co do nastavení světa příběhu, fyzikálních zákonů a elementární logiky všech zúčastněných přejímal perspektivu jedné z hlavních postav. Konkrétně konspirátora, odborníka na smyšlenou pavědu zvanou megastrukturalismus, dokazujícího, že skutečné vědní disciplíny jako strukturalismus a post-strukturalismus svět nespasí, protože ty slouží leda pro boostrování ega narcistům a autistům. Druhých šedesát minut si ale film řekne, že to nestačí, a tak přejme perspektivu vedlejší postavy: zhuleného konspirátora, který, pokud v životě někdy něco četl, tak pouze Dänikena (a možná verneovky, zejména Cestu do středu... Měsíce/duté megastruktury) - a rozhodně má hodně rád oba DNY NEZÁVISLOSTI, 2012 kříženou se ŠÍLENÝM MAXEM, (C)ARMAGEDDON, GRAVITACI, TRANSCENDENCI, SHARKNADO, PROPAST, INTERTELLAR a 2001: VESMÍRNOU ODYSEU. (Představte si klimax, kombinující PROPAST, DEN NEZÁVISLOSTI, INTERSTELLAR a 2001: VESMÍRNOU ODYSEU. Pokud vám vybuchl mozek jenom při té představě, vítejte do klubu.) Emmerich (a jeho scenáristický tým) jako správný béčkař, kterému studia dávají áčkový rozpočty, znovu brakuje, co se dá, a své propojování řady linií a skupin postav - v druhé půlce za pomocí křížového střihu - přenáší na intergalaktickou úroveň. Pro seriály, které si pozornost udržují vršením absurdit, se uplatnil termín jump the shark (skok přes žraloka), odvislý od jednoho pořadu, ve kterém postava skutečně přes žraloka skočí na vodních lyžích. Pro Emmerichovu katastrofickou filmografii je oním momentem sekvence přesně v bodě obratu v šedesáté minutě, kdy má posádka vesmírné lodi (s nápisem "Fuck the Moon"), dovezené z muzea, vzlétnout, čehož dosáhnou díky antigravitační vodní vlně, která je pomůže bez dostatečného motoru vynést do vesmíru, jelikož Měsíc se blíží a nehledí na gravitační, fyzikální ani jiné zákony. Jump the Shark, Fly with the antigravity wave. M-I-L-U-J-U-T-O. (09.02.2022) (méně) (více)