Texaský masakr motorovou pilou

„RÁD DOSVEDČÍM SPOLOČENSKÝ VÝZNAM TOHTO FILMU NA KTOROMKOĽVEK SÚDE.“ – Stephen King. ___ Príbeh, voľne spočívajúci na brutálnych zločinoch sériového vraha Eda Geina, nemôže byť jednoduchší. Jedno po druhom odchádzajú deti do susedného domu, kde podstupujú strašnú smrť v rukách Leatherfacea, jediného tradičného hororového psychopata, ktorého hrozivú prítomnosť nezmenšuje ani zverejnenie portrétu v populárnych novinách. On však nie je jediným psychopatom vo filme. Nezvyčajne (ale nie výnimočne) tu vraždí celá rodina. Hoci to vyzerá prehnane, je to v dokonalom súlade s extrémnou a nekompromisnou víziou režiséra Toba Hoopera, ktorý vytvoril početnú rovnováhu (hoci iba na krátky čas) medzi lovcami a korisťou. Dôležitejšie však je, že film autoritatívne ohlasuje prítomnosť takých miest v Amerike, kde podobní vrodení úchylní šialenci môžu prežiť celý život v štruktúrovanom sociálnom poriadku. Blázni na úteku, či sérioví vrahovia sa musia zo spoločnosti buď celkom vyčleniť, alebo musia zatajiť svoje vlastnosti. Hooper tu vytvára funkčnú otvorenú skupinu, ale natoľko vychýlenú od našej predstavy spoločnosti, že si neuvedomuje základné pravidlá; preto jej členovia nemajú slabosti vrodené iným vrahom, ako je potreba ostať neidentifikovaným alebo zabiť niekoho špecifického. Ak neberieme do úvahy jeho technické nedostatky, ešte stále predstavuje najmučivejší a najdesivejší film, aký sa kedy nakrútil. ___ Uvedenie The Texas Chain Saw Massacre - snímke kľúčovej pre ďalší vývoj hororového žánru, rovnako ako komerčne nesmierne úspešného podniku - prebudilo mnohé spory a následné zákazy, a to najmä vo Veľkej Británii, kde sa práve rozbiehala kampaň proti brutalite a obscénnostiam vo videofilmoch. Hooperov snímok je esenciou vizuálneho násilia jednej éry. Bol uvedený v Cannes, kópiu drží vo svojich zbierkach Múzeum moderného umenia v New Yorku a kritičku Carol Cloverovú inšpiroval k slávnemu knižnému premietaniu (Men, Women, and Chain Saws; 1992). Preslávenosť filmu určilo niekoľko vecí. The Texas Chain Saw Massacre otvára prehlásenie, že snímka je založená na skutočných udalostiach, čo jej dodáva punc dokumentu. Tobe Hooper v niektorých scénach (spravodajstvo o vykrádačoch hrobov, obrazy zmätených obetí prchajúcich sporadicky presvetľovanou nocou) skutočne narážal na „kariéru“ sériového vraha Eda Geina, ktorý inšpiroval tiež Psycho (1960) a The Silence of the Lambs (1991). Hneď prvá akčná scéna filmu naznačuje, že pôjde o kombináciu dvoch subžánrov „slasher“ a „splatter“; avšak Hooper oboje prekračuje. 80% (30.12.2011)

Ostré jako žiletka. Exploatace, hra s divákem, kdy se násilné a brutální scény neodehrávají přímo na plátně, ale v našich myšlenkách, tenhle geniální tah Tobeho Hoopera perfektně fungoval a má těžký dopad na divákovu psychiku. Dokonalá učebnice strachu a násilí v té nejdokonalejší formě. Může být milion remake Hoopera díla, ale nikdy se to nevyrovná ani nepřiblíží k tísnivému strachu, hrůzy, úzkosti, panice, psychickému transu a všech psychicky zdrcujících složek, které obsahují TEXAS CHAIN MASSACRE. Každý detail, který nám Hooper připravil, je nedostižný a další hororový tvůrci ho nebudou moct jakkoliv následovat. ******* Útěk v lese (hrůzou jsem nedýchal), večeře (detail s okem, psychopatické úsměvy) a nepopsatelný závěr (kamion, útěk). TEXAS CHAIN MASSACRE je hororový klenot. In total exploitation genre the best horror. (29.02.2012)

„Proste to musíme robiť, aj keď sa nám to nepáči.“ Tobe Hooper, Leatherface, Kim Henkel, cintorín, bitúnok, večera, dedko cucajúci krv, kladivo, šofér kamiónu, metla, šéfkuchár... Kultová, ale neatraktívna, vyčerpávajúca a nepríjemná exploitation/hixploitation jazda o tom, že Texas je plný šialencov, kanibalov a šialených kanibalov. Nízky rozpočet mali až priveľmi nízky. Proste to vyzerá lacno a odpudzujúco. Paradoxne ale práve enormná nízkorozpočtovosť tomu dáva nezameniteľnú pachuť, príchuť, naturalizmus, živočíšnosť a i naliehavosť. Každopádne, nikdy som tomuto filmu neprišiel na chuť a videl som ho len raz v živote. Je pôsobivý, ale moja hororová srdcovka to vážne nie je, hoc som fanúšik hixploitationu a vážim si ho a viem, akú službu tomuto špecifickému podžánru urobil. Trojka s Kenom Foreem (1990) a Nispelov remake (2003) ma bavili o čosi viac. (25.06.2006)

Říká se, že děsivější než prvních 50 minut Texaského masakru je jenom posledních 30 minut Texaského masakru… Pozvolný úvod mě málem přesvědčil, že tenhle horůrek je zdegenerovaný nejen tématem, ale vlastní podstatou. Ukolébán do stavu potěmkinského bezpečí, sledoval jsem „starý neškodný horor“, když v tom na scénu se samozřejmostí zkušeného řezníka nastoupil Leatherface a můj z přiblblý úsměv ztuhnul. V porovnání s dnešními horory nic moc nevidíme, zato cítíme a slyšíme i to, co bychom nejraději necítili a neslyšeli. Vedro k nesnesení… Staré, trouchnivějící dřevo, mrtvolný zápach… Rozvrzaná postel, matrace nasáklé krví… Bzukot, hukot, skřípot… Kdosi v pozadí startuje motorovou pilu… Jekot! Tobe Hooper jde po zcela jiné pěšině než o třicet let později Marcus Nispel – kašle na nějakou vizuální vycizelovanost, maximálně těží ze skromných prostředků, jež měl k dispozici. Tj. nějakých 140 tisíc dolarů, 16 mm kamera, obeznámenost s případem Eda Gainea a dávná myšlenka, kterak si v panickém záchvatu proklestit cestu nacpaným obchoďákem (Hooperův pohled tehdy utkvěl na vystavených motorovkách). Neřekl bych přímo dokumentaristické, ale stejně dost syrové, nehezké a tak nějak upřímnější než současné vyvražďovačky. Tvůrci neusilují o přiblížení k hrdinům, přesněji kusům chodícího masa. Od začátku si od nich udržují odstup – myšleno obrazně i doslovně, neboť kameraman budoucí oběti s chutí sleduje z dálky, jakoby perspektivou „lovce“. Závěrečné mučení patří k těm nejméně příjemným scénám, jaké znám a byť jsem se oné nesmírné brutalitě místy bránil znechuceným smíchem, při zpětné vzpomínce mi dvakrát do smíchu není. Texaský masakr netřeba vidět vícekrát, abyste si vzpomínku na něj odnesli až do hrobu. 75% Zajímavé komentáře: Superpero, Mr.Apache, choze, Lhurgoyf (10.05.2009)

Kdyby si Leatherface občas doma zaběhal kolem kukuřičného pole, neměl by tak tragickou fyzickou kondici.. Nízkorozpočtový Hooperův kult, co nastavil standardy slasherového žánru, mě minul jak ústřední texaskou rodinku základy stolování. Denní část je díky znepokojivým náznakům ještě obstojná, neexplicitní druhá polovina už spíše psychedelická až groteskní. Last supper s dědečkem, co patří na přebal CD Pražského výběru a dýchavičné pobíhání retarda s ohlušující motorovkou tak zanechaly spíše rozpačitý dojem, než nějaké pocity hrůzy, či zneklidnění a z toho hlučného nářadí, hysterického jekotu a "jezdění nehtů po tabuli" mě akorát rozbolela hlava. Vlastně se dá říct, že s tichem závěrečných titulků jsem zažil slast srovnatelnou s opuštěním několikahodinové předváděcí akce na mezinárodním veletrhu křovinořezů.. (28.02.2012)