Strnadovi

Pan Stranada chtěl podnikat a rozvíjet se. Paní Strnadová chtěla také žít a ona spíše přežívala. Aby zjistila, zdali vůbec žije, tak se pokusila o sebevraždu, což jí přivedlo zpět do té hnusné reality, kde je služkou. Lze to vypozorovat hned po prvním dítěti, kde se snaží poukázat na to, že by se chtěla rozvíjet, na což nebyl čas. Dokument zachycuje onu chřadnoucí lásku mezi dvěma lidmi, kteří měli na začátku podobné ideály, ale jen jednoho z nich byly upřednostněny. Lze pozorovat, že při velikém úpadku, a tím nemyslím celá devadesátá léta, ale až poslední roky natáčení, rodina se dává vcelku dohromady. Pán domu zjevně nemá dostatek sil na to, aby celý svůj čas věnoval obchodu - to dává větší volnost jeho ženě. Jen je škoda, že ve finále šlo hlavně o tu její labilitu, která se stále opakovala. (30.03.2018)

Řečeno s Hamletem: je něco shnilého ve státě Dánském (i v tomto dokumentu) chtělo by se mi dodat. Na jedné straně je třeba smeknout před vytrvalostí dokumentaristů, ale na straně druhé po téměř třech hodinách časosběrných dokumentů divák skutečně neví o manželských dvojicích a jejich dětech o nic víc, než na začátku. Dokument nemá zdaleka takový tah na branku, jako např. v dílu s Marcelou, jelikož se z něj téměř vytratily opravdu silné momenty, kdy Marcela přichází o dceru, jde navštívit zraněného syna na ARO či je sama v psychiatrické léčebně. Dokument vlastně nedokumentuje, neboť štáb se v rodině objevuje zcela nahodile, a tak se divák musí domýšlet příčin náhlých a pro něj záhadných a nepochopitelných zvratů, protože z obrazovky se to nedozví.... neví, zda má věřit Ivaně ("Ty přece takový nejsi!") nebo Václavovi ("Ale jsem, ale vy to nevíte...!") a může jen hádat, z čeho tedy Strnadovi s pěti potomky žijí a splácejí vysoký dluh bance, když v dokumentu Václav pokaždé sedí v prázdné prodejně sám a dle jeho permanentního lamentování v jejich obchodu nikdo žádný nábytek nekupuje... Prostě tady něco nesedí, stejně jako u předchozího dílu, kde prodejce Alu disků se stále nespokojenou kadeřnicí, žbrblající na pronajaté zahradě nad shnilými jablky a nedostatkem financí, zčistajasna dotočí závěr dokumentu v takové vile, že by se za ni nemusel stydět ani předseda vlády. :-) (25.01.2018)

Strnadovi se převtělují do celovečerního dokumentu a třetí část, na které je celé dílo vystavěno nabízí nejvíce dramatických momentů v dlouholetém manželství této sedmičlenné rodiny. Třeštíkové se do rukou dostal výjimečný materiál a jeho zpracování je velmi subtilní a citlivé. Strnadovi jsou otevření, autentičtí a zcela upřímní lidé a celé vyprávění může bez nadsázky posloužit jako sonda do dlouholetého vztahu, kde každodenní jednotvárná starost o chod velké rodiny a udržení podnikatelské činnosti, představují dvoufrontovou válku o zachování si zdravého rozumu. Strnadovi nejsou přelomový dokument, ale netrpí patosem, obsahují překvapivě mnoho vtipných momentů a mají tendenci k postupnému „zrání“. Po projekci následovala diskuze s Helenou a na její otázku, zda někdo věří na 35 let společného soužití se po krátkém zaváhaní v plném sále několik rukou zvedlo… tak alespoň malá naděje tu je :) (Předpremiéra Aero 2017) (13.01.2017)

Je to trochu podobný jako v případě Marcely - pro toho, kdo viděl oba (teď už teda všechny tři) díly etud, pro toho to nic moc dalšího průlomovýho nepřinese. Nemyslim si ale, že proto by snad bylo zbytečný Strnadovy dělat - zrovna příběh Strnadovejch je natolik nosnej (kterej ale nakonec z Etud neni, žejo), že podle mě stojí zato dát mu z více dílčích celků formát jednoho filmu; ten totiž může bejt zajímavější nebo přístupnější zas pro někoho ještě dalšího. Osudy dalších aktérů Etud nejsou samozřejmě zajímavý o nic míň, výhodou a přidanou hodnotou právě Strnadovejch je ale nějakej ten progres - myšleno směrem dopředu, konstruktivní vývoj jejich už tak fungujícího(!) vztahu i celý rodiny, a že přes různý peripetie (ať už s dětma nebo v manželství) to je nakonec příběh s dobrym koncem. To je totiž (obecně, nejenom dneska) doslova vzácnej jev! A právě už jenom kvůli tomu, že spolu zvládli těch 35 let vydržet a že vychovali 5 fungujících dětí (zdá se), už jenom kvůli tomu stojí zato udržovat tu jejich výpověď v povědomí, protože jsem přesvědčenej, že může dát naději nebo bejt inspirací pro tisíce dalších lidí. Že nějak to nakonec přece jen jít může. Líbí se mi na tom i to, že oni fakt žádný filmoví hrdinové nejsou - naopak ve spoustě věcí mi dost vaděj nebo s nima nesouhlasim; oni nakonec vlastně ani nejsou moc charismatický, a stejně to všechno člověku nevadí - naopak, o to autentičtější to pro mě celý je. A přestože v rámci Etud to nakonec je asi nejnadějnější pár, tak ani jemu se nevyhnuly těžký partnerský problémy, který i tady odnesly zase ty děti. A to ani nešlo o žádnej rozvod. I tak to ale stačilo k tomu, aby se (pozor, trolej) odvolala jedna svatba, dalšímu synovi to rozbilo vztah, a to nepočítám ty deziluze a nenávratný škody, který se ani nemusej dát popsat... Takže tolik asi k tomu, jak maj lidi často pocit, "že teď už se přece rozvést můžou, když už maj ty děti dospělý" - nemůžou. Aby to nenasekalo škody a jizvy všude kolem, tak nemůžou - nikdy. Ale i s těma jizvama to je život, a život jde dál - a přesně toho jsou Strnadovi taky důkazem. // syn Martin: Já si chci ten život užít, je jen jeden. Táta si možná bude užívat, až bude starší, ale teď si neužívá. To já nechci. (08.02.2018)

Upřímně řečeno mi přijde, že etudy nabízejí zajímavější příběhy než Strnadovi. Druhá půlka, ta z poslední etapy natáčení, pak je už hodně velká marnost, kdy je sice přístup do soukromí největší, ale smysl a důvod to sledovat jako by se nějak vytratily. Poslední dobou přicházím Třeštíkové na chuť, ale tohle je prostě chabý materiál. Tři jen s odřeným ušima. (27.12.2017)