Playtime

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)

Film, který předběhl svou dobu. Pan Hulot se ocitá uprostřed chladného velkoměsta dlážděného chodníky a silnicemi narvanými autobusy plnými cestujících a všudypřítomnými auty, která jsou si k nerozeznání. Jacques Tati si úžasně pohrál s architekturou budov a vtipně se naváží do nudné a strojené úředničiny. Později dostaneme příležitost nahlédnout do jakési obdoby dnešního nákupního centra, kde obchodníci lákají na všemožná udělátka a vychytávky. Tati naplno využívá vizuální humor a dokonale kombinuje obraz se zvukem. Divák díky proskleným budovám hodněkrát ztrácí přehled o prostoru. Častokrát také sledujeme postavy bez dialogu, což ještě víc přidává na odtažitosti města. Tati rovněž dokáže překvapit zabíráním jedné scény z více úhlů a zcela bezpochyby natočil snímek, který byl na svou dobu (rok 1967!) něčím tak výjimečným, že jej lidé nepochopili a stal se propadákem. Tati nechal dokonce postavil kulisy a zadlužil se na mnoho let. (09.09.2021)

Nejgeniálnější film v dějinách kinematografie, v němž jsou všechny postavy hlavními, v němž se děj odehrává na všech místech mizanscény a v němž každý i sebemenší zvuk hraje klíčovou roli. Bez aktivní spoluúčasti a maximální pozornosti diváka nelze genialitu filmu docenit. Úžasně zvládnutá choreografie neskutečného množství osob. Ač postavy hovoří různými jazyky, vyřčená slova není třeba překládat, film je plně srozumitelný i bez rozumění dialogům. Hodinová scéna z restaurace doslova strhává neuvěřitelným tempem jazzového doprovodu a vlnících se postav. Tati do filmu vrazil nejen všechen svůj majetek, ale především v plné míře svoji nedostižnou genialitu. (06.10.2005)

Vynechajúc Tatiho filmársku genialitu, ktorú už opísal Kristusazapad, najviac ma na PLAYTIME okúzlili analógie s trilógiou Roya Andersona, ktorá bola zakončená minuloročným sedením a premýšľaním holuba na strome. ___ Pri pohybovaní sa v imaginácii a hutnej autorskosti Tatiho alebo Andersona, v podstate nás ohromia rovnaké veci. Obaja autori vytvárajú svoje vlastné svety konštruované vo viacplánových obrazoch, ktoré napriek svojej jasnej artificiálnosti prenikavo reflektujú náš každodenný svet (Anderson absurditu, Tati skôr chaotickosť). Tiež sa zbiehajú v zachytávaniu svojich vízií do celkov a epizodického rozprávania, ktoré je prepojené niťou ústrednej postavy, taktiež je tu spoločná výnimočnosť zmyslu pre humor. ___ Či už sledujeme PLAYTIME (Pan Hulot je taktiež postavou trilógie) alebo ktorýkoľvek z Andersonových posledných troch filmov, oslovia nás aj ako filmové diela na nesmiernej technickej a osobitej úrovni, aj ako komentáre k našej banálnej, absurdnej, chaotickej existencii. Rozdielom však môže byť hlavne konečné vyznenie. Anderson nás naviac hypnotizuje v pomalom tempe, ktorého mŕtvolnosť je podporená sivým tónovaním farieb a líčenímpostáv pripomínajúcim corpsepainting. Po skončení Tatiho máme naopak chuť vybehnúť do ulíc a užívať si všetok mestský chaos . (11.05.2016)

Film, ve kterém se všechno děje strašně rychle a chaoticky, ale zároveň se neděje nic - stejně jako v moderní odosobněné době, o níž satiricky vypovídá. Že je práce se zvukovou perspektivou úžasná (jako že je) a že každá formální volba přesně odpovídá Tatiho symbolickým záměrům, to zkrátka ještě nedělá film megazábavným a inspirativním kultem. Několik nápadů je opravdu skvělých a v restaurační scéně určitě převládají pozitiva, ale nemohu se zbavit pocitu, že je to neúměrně protahované a že při natáčení nočního života mého a mých přátel by mizanscéna nabízela mnohem větší a početnější skvosty k zasmání, a to vyloženě ve všech jejích plánech... (27.01.2017)