Purpurová růže z Káhiry

Stále mám sice značné mezery, ale skoro se mi zdá, že platí pravidlo "starý Allen, dobrý Allen". Tento snímek skutečně je okouzlující. V jiných rukou by snadno mohl sklouznout a zapadnout mezi ty trapné naivně-romantické příběhy, ale Allen si tohle děťátko náležitě vypiplal a platoničtí milovníci filmových stars si naopak po shlédnutí mohou připadat poněkud hloupě. Tedy alespoň ti, kteří si filmové parametry přenášejí do reálného života. (16.11.2013)

Nemít to takový závěr, jaký to má a pak taky ten celkem originální náměť, je to jen tuctová romantická komedie/pohádka s jednorozměrnými charaktery, naivním fungováním reality a spoustou přeslazených momentů. Pozitivní pro mě je, že jsem v tom moc nepoznával Allenův typický styl, který mi osobně vůbec nesedí, ale výsledek stejně nedopadl o moc líp. On si ten film sám za tu dobu (což je vinou hlavně toho, že za ním stojí slavný Woody Allen) vytvořil takovou pověst hrozně originálního a příjemného, který má světu říct, že filmy mají lidi hlavně bavit a že do kina si chodí člověk oddechnout a nehledat logiku apod., jenže tohle je takový základ, na kterém stojí asi každá komedie (která ale opravdu chce být komedie, aby někdo neměl chytré připomínky). Allenova verze téhle teze má tak nadšený ohlas dost pravděpodobně jen proto, že je Allenova a že tak významný režisér si něco takového může přece dovolit. Jenže já si nemůžu pomoct, mě ani tímhle neoslovil. Ne, že bych si rád u nějaké dobré komedie neoddechl, dokonce i těm únikům do filmových (potažmo seriálových) světů, kde vše dopadne dobře rozumím, takže ten film měl velký potenciál mě oslovit, ale tady jsem měl problém s tím, jak moc se to snaží propojovat realitu s tím fikčním světem, přičemž to nedokáže plně využívat svůj potenciál a ve vykreslení reality to kvůli jednorozměrným charakterům selhává už úplně, až teda na ten závěr. A přitom se to neustále chce omlouvat tím, že "to je přece oddechovka a víc od toho přece nikdo nečeká". No jo, ale proč by to nešlo? Proč to tak zbaběle omlouvat a tvářit se, že z toho nešlo dostat víc? Takové Pleasantville má vlastně dost podobný námět a i když se v druhé půlce filmu začínal dost rozpadat, přišel mi propracovanější, než u Purpurové růže a přitom jsou to obojí vlastně oddechovky. A i jemu jsem víc jak tři nedal (i když bych rád), takže tady tomu nebude jinak. Nepřijde mi to nijak zvlášť nostalgické, ani milé, ani vtipné, ani se k tomu filmu nebudu rád vracet... spíš jen takové obyčejné, se zajímavým a originálním námětem, který ani pořádně nevyužívá, spíš ho bere jako oběť na poukázání "hloubky" jednoduché oddechovky a snaží se umlčet možnost, že i oddechovka může mít víc do sebe a stále zůstat oddechovkou se stejným vyzněním. Pane Woody Allen, my dva si prostě nerozumíme, ať už od vás vidím v podstatě cokoli... 3* (26.10.2022)

Všichni tři hlavní jsou naprosto skvělí, jen postava Mii mi lezla na nervy. SPOILER: Konec byl ovšem skvělý. Tedy skvěle načasovaný a skvěle deziluzivní. Vždyť vše, co se stalo předtím bylo jako z pohádky, jako z krásného filmu, kdy se objeví boháč a osvobodí mladou krásnou a milou dívku. Ale ten příběh přece nebyl film, ale mnohem víc realita. Myslím, že se tomu říká bovarismus (i když stejný problém měl před Madame Bovary už don Quijote), když člověk natolik podlehne fikci, že jí začne směšovat se svou realitou. A konec vypadal jako vyléčení, vystřízlivění. Ale ne. Opět se posadila do kina a za chvíli ji zase zářily oči a otevíral se úsměv. (06.04.2016)

Na Allenových filmech nejvíc obdivuji jejich různorodost. Ačkoliv jsou všechny tvořeny ze stejného základu, každý je ve výsledku zcela odlišný. Stejně tak Purpurová růže z Káhiry. Krom vtipné romance plné dialogů o lásce, smrti a Bohu nám neúnavný jazzman tentokrát ukuchtil především krásnou poctu zašlé slávě kinematografu. Pryč jsou ty doby, kdy si lidé vážili každého vzniknuvšího filmu, v dnešní společnosti trpící všeobecnou bulimií jenom ta skutečně mimořádná díla nevyvrátíme ihned po zhlédnutí. Purpurová růže nás poklidně starosvětským tempem ukolébá do stavu dokonalé blaženosti, aby ve správný čas přišel zdrcující závěr, tvrdící dost nevybíravým způsobem "Tohle je realita!". Přičemž právě láska k filmu, k fiktivním příběhům je to, co hlavní hrdinku drží po celou dobu nad vodou. A nejen ji. Jde o ten nejjistější druh úniku. 85% (17.11.2005)

Pro mě osobně jeden z nejnudnějších Allenů. A to navzdory tomu, že jsem si vědom kvalit, které ten film má - pouhý "fakt", že je nějaký film "objektivně" dobrý, nemusí ještě znamenat, že vás "subjektivně" nemůže uspat k smrti. Nesedlo mi obsazení (Miu Farrow jsem nikdy moc nemusel) ani příběh, a celé mě to minulo podobně jako o 3 roky starší snímek Mrtví muži nenosí skotskou sukni, který mi přijde částečně podobný - asi mě podobné filmové pocty "starému dobrému" Hollywoodu neoslovují, protože jsem tu éru ani osobně nezažil, ani z ní neznám moc filmů, a tak nemám důvod si ji nějak idealizovat. Chápu celkové vyznění toho filmu, souhlasím s jeho závěrečným vyústěním, ale za sebe jsem si k němu zkrátka nenašel cestu a sledovat ho pro mě bylo úmorným přemáháním chuti to vypnout. (09.07.2017)