Parazit

Absurdní tragikomedie se sociálním přesahem. Mistrovská režie, struktura vyprávění a precizní práce s výstavbou a gradací děje za využití skvěle rozmístěných a nečekaných detailů a paralel. Bezchybné, přesné herecké výkony. Nenásilná a do příběhu výborně zakomponovaná sociální kritika. Tíživý osud hlavních postav v kontrastu s životem v bohaté domácnosti využitý nejen pro pohled na nedokonalý třídní systém, ale i jako černohumorné varování před nebezpečím rychle nabytého bohatství. První polovina slouží jako zatraceně amorální a zatraceně zábavný základ pro zcela nečekaný vývoj, který přijde poté a který chytře využívá všechny dříve představené příběhové body. Humor zde je náramně absurdní, parádně vypointovaný a nakonec šokující v tom, jak rychle přechází v nepříjemné a temné momenty. V druhé polovině se víceméně odlehčená zábava postupně zvrtne v depresivnější společenskou sondu, která vygraduje v konec, u kterého člověk musí nad logikou konání a celkovou přepáleností už přivírat oči opravdu výrazně, ale následný téměř poetický epilog, kde scénář hezky využije základní metaforu, udělá slušnou tečku. Mírná pachuť však kvůli finále přesto zůstává. Naštěstí si v tu chvíli stačí vzpomenout na nádhernou stylizaci a kameru, střih a hudbu. Opravdu, obrazová kompozice a estetika scén je zde výjimečná a důrazně vypomáhá i ve vyprávění a předávání motivů. Džun-ho Pon potvrzuje svůj cit pro vybudování vynikajícího vrstevnatého vyprávění i pro dokonalou formu, do které příběh zasadí. Nakonec přidá ty nejlepší herecké matadory (ani nevím kterého z herců bych měl chválit nejvíce - všichni předvedli civilní a autentické výkony bez nějaké přehnané teatrálnosti a melodramatičnosti, což bývá někdy u asijských filmů problém) a oscarový film je na světě. 9/10 (31.12.2019)

„Tati, to není padělání ani zločin. Na tuhle univerzitu půjdu příští rok.“ - „Takže máš plán!“ - „Jenom jsem si vytiskl doklad o něco dřív…“ A přijímající paní domu (která to má ráda ve směru hodinových ručiček) příliš důvtipu nepobrala…Jako úplný laik přes asijské filmy nemůžu posoudit, jak moc je tento v jihokorejské produkci zjevením či jen mainstreamem, avšak mně přišel neotřelý, originální a zábavný. Už vtipný úvod s „wifinou“ naznačil, že tato rodinka sice bude mít hluboko do kapsy, ale za to bude pěkně vychca…ehm, přičinlivá (zvlášť „metaforický“ Ki-woo a padělátorka Ki-jung). Zpočátku je film cynickou, škodolibou komedií, ale postupně dost přitvrzuje. A když pominu renonc s bosými/obutými utíkajícími, cca 100 minut vše funguje bezvadně (a např. scéna s kouřící dcerou na záchodě je dokonalá). Jenže počínaje dementním nutkáním s kamenem (a oslavou) filmu po scenáristické stránce takřka dojde dech (hlavně vyústění osudů Kevina a Jessicy se nepovedlo). Což je velká škoda, tajně jsem doufal v plný počet, takhle dávám „pouze“ solidní 4*. (26.01.2020)

Nejen způsobem „vniknutí“ neobvyklá, mezi několika žánry oscilující home invasion, během které se sází jen na první část rčení „Důvěřuj, ale prověřuj“. Řemeslně precizní (především kamera v interiéru moderního domu), ale jak se sestoupí hlouběji (fakticky i obrazně), začne být to podobenství vratké v kolenou. Dlouhodobě mám problém s těmi jihokorejskými filmovými konci. Jako by nevěděli jak a kdy přestat.. (25.02.2020)

Kličová událost košického Art Film Festu samozřejmě z fleku vyprodala největší sál festivalu. Já si trošku připadal jak na csfd projekci, vedle mě freddy, za mnou pan hnědý, před hajzlem seznamení s dalším csfd drakem. Joon-ho Bong je master, protože dokáže míchat žánry, které by leckoho ani nenapadlo hodnit do jedný míchačky, co začíná jako komedie, pokračuje jako sociální drama a končí thrillově. Scénář originálnější než multikino v iglů, nuda vyfakovaná daleko od filmu, nebyl záběr, kdybych si zívnul. Režie působí naprosto sebejistě a výborně pomáhá s vyprávěním i s prolínajícímy žánry. Joon-ho Bong si prostě hraje se žánry, s dějem, s postavama a mě ty jeho hrátky přišly filmově neskutečně fresh. Jihokorejský den na košickém arťáku se vydařil na výbornou. (21.06.2019)

Parazit je v nakládání s populárními žánry záludnější než krimi Pečeť vraha, monster horor Mutant či postapokalyptické sci-fi Ledová archa. Jeho vyprávění není semknuté konvencemi jednoho žánru, které by Bong modifikoval či odmítal naplnit. Proměňuje se čistě na základě toho, jak postavy pohlížejí a reagují na určité situace. Ani zlo oproti běžným žánrovým filmům není koncentrováno do konkrétního monstra či padoucha, ale projevuje se v činech, k nimž se hrdinové uchylují ve snaze získat a udržet si určitý společenský status. Skutečným antagonistou je vykořisťovatelský kapitalismus. Ve filmu jde o neviditelnou sílu, která v lidech posiluje touhu žít životy někoho jiného. ___ Veškerý děj se odvíjí od konkrétní sociální reality a vztahů mez příslušníky jednotlivých vrstev společnosti, jež se snaží přechytračit systém nebo uhájit dosaženou pozici. Ani jednoho ovšem kvůli nastaveným pravidlům není možné dosáhnout férově. Postup do vyššího patra vyžaduje sebezapření a překročení mnoha hranic. Jejich nerespektování a porušování je dominantní formální strategií i ústřední metaforou filmu. Bohatí žijí díky tvrdé práci, krvi a potu chudých, chudí v zájmu přežití parazitují na těch, kdo živoří v ještě větší bídě. Navzájem se potřebují a nenávidí zároveň. Prostorem jasně vymezených hranic, jejichž překračování bude mít neblahé důsledky, je rozlehlý moderní dům, představující pro hrdiny zvenčí vysněný prostor. Již jeho situování na kopec kontrastuje se skromným příbytkem ústřední čtveřice, krčícím se pod úrovní ulice. Klaustrofobně stísněné interiéry sice přispívají k tomu, že nemajetná rodina drží víc při sobě, ale nabízejí nesrovnatelně méně komfortu než rozlehlé pokoje vily, jejíž obyvatelé jsou si prostorově i citově vzdálenější. ___ Přestože má Parazit po většinu času blízko k frašce, v závěru většinu aktérů vnímáme spíše jako tragické oběti sociální stratifikace a ekonomické nespravedlnosti. Úspěchy hrdinů už nepřinášejí komickou katarzi, ale váhání, zda lze popření vlastní individuality ospravedlnit snahou o udržení místa v systému. Pobavení střídají obavy, soucit a pocit bezpráví. Bong toho dosahuje proměnou rytmu vyprávění a obratnými změnami perspektivy, přesměrovávajícími naše sympatie. Tóny příběhů jednotlivých postav jsou v závěru natolik neslučitelné, že nastává zlom a namísto pouhé hry na dobývání Divokého západu nastává opravdové a krvavé prolomení hranic mezi fikcí a realitou, civilizací a divočinou. Nejde jen o střet různých tříd a způsobů vztahování se ke světu, ale také o setkání hororu, černé komedie a melodramatu. Suverénnost, s jakou Bong zdánlivě nespojitelné elementy spojuje do konstantně zábavného celku, v němž je každý střih a pohyb kamery propočítaný s hitchcockovskou precizností, nabízí nejpřesvědčivější argument proti pochybám, zda si podobně „divácký“ film zasloužil Zlatou palmu z Cannes. 90% Zajímavé komentáře: Triple H, Martrix, montongery, BOURQUE (15.01.2021)