Mechanický pomeranč

Tak sugestivní film, až je to chvílemi fyzicky nepříjemné. Singing in the Rain, léčení, Alexovy oči a šok z toho, že nemám slov, chci skrývat pohoršení a zároveň nedokážu odtrhnout zrak. Jsem šťastný, že Kubrickova snaha ukázat světu něco, na co nemohl být ani trochu připraven, vyšla do posledního puntíku. Tím spíš, že takhle komplexní zážitek už i přes svůj vklad do historie filmu nikdy nezopakoval. (15.03.2006)

„It had been a wonderful evening and what I needed now, to give it the perfect ending, was a little of the Ludwig Van..“ Pro někoho velký žvejk, co gulliver nebere, pro jiné chorošná Kubrickova gejmka, jenž si dělá šáry z diváka a pro další zas gud film, co má járble. Jako u většiny Stanleyho děl není nutné býti brejny a ponímat, stačí se jen lukovat.. Mládí je ta odporná věc mezi dětstvím a dospělostí a trocha toho ultranásilí po mléčném koktejlu ho může udělat snesitelnějším. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz. (30.06.2010)

Od mého oblíbence Stanleyho Kubricka jsem čekal geniální dílo, ale že bude až takhle geniální, to jsem nečekal. Ten film je naprosto geniální a famózní. Ujetost, zvrácenost, ultranásilí a fetiš je podáván s notnou dávkou ironie a vážná hudba k tomu vytváří prazvláštní atmosféru, která je tak geniálně bizardní. A navíc Singing in the rain dát do scény u spisovatele, to byla opravdu odvaha. A Stanley tu odvahu měl. Malcom McDowell do role Alexe padnul jako ulitý a podal možná svůj nejlepší výkon. Jeh Alexe nemůžeme nenávidět, ani ho brát za zápornou postavu. Je to prostě dítě, které je obětí své doby. A přátelé, braňme se, ať to za pár let není skutečností. Tomuto filmu se žádný jiný na světě nepodobá a ani podobat nebude. Ojedinělý unikát, ke kterému slovo kult patří snad nelíp ze všech. Nejlepší film Stanleyho Kubricka. 100%. (29.09.2006)

#70 WOW! Až se trochu stydím, že mi tenhle majstrštyk celé ty roky unikal. Čistá genialita v každém záběru ? Dost možná, i když musím se přiznat, že přes neskutečně divný úvod, který se mi líbil na celém filmu nejvíce a závěrečnou půlhodinku, jsem se v části s nápravným zařízením moc nekochal. Jako by na chvíly mistrovi došla nápaditost, pak se ale obrazy opět rozjely naplno, hudba mě opět začala očarovávat, pomyslně jsem slintal nad každým dalším přesně stylizovaným záběrem a mistr opět začal vládnout. A to jsem teprv u té formální stránky, když se přesunu k příběhu, opět musím smeknout. Nejdříve dekadentní mladý delikvent a jeho parta násilníků naprosto otřesou mou morálkou, málo kdy se stane, že násilí ve filmu je tak brutální až je mi nepříjemné, tohle je jeden z těch vzácných případů. Přesouváme se k problémům mezi násilníky, zradě a pokusu o nápravu. Alex má tu smůlu, že s ním systém začne poměrně nechutně zametat, zde jsem v sobě řešil tak trochu konflikt, zda si to protagonista (?) zaslouží, či nikoliv. Tuhle otázku jsem vyřešil až v závěru, to bych ale předbíhal. Následovná setkání s Alexovími předchozími oběťmi byla opět velmi nepříjemná. Na jednu stranu tu byla spravedlnost, které se prostě muselo dostat zadostiučinění, nicméně nejsem fanda oplácení stejnou mincí, konec konců bývalí Alexovi parťáci, nyní policisté mě svou vychcaností zvedali ze židle mnohem více. Konečné politické motivy vedlejších stran pro mě nebyly rozvedeny natolik, abych se nad nimi mohl nějak více zamýšlet, přesto ale příběh doplnily a ucelily po všech stránkách, tak jak si zasloužil. Popravdě, nakonec ale stejně zůstávám u toho, že odbourán jsem byl spíše formou, než obsahem. Možná kdyby některé novější filmy byly chápány stejně (zdravím Sucker Punch), nebylo by to odvěci. Každopádně se nehorázně těším, až si tenhle (pro mě už nyní klasický) kousek pustím v klidu znovu, protože už teď mám takové tušení, že tohle je dost možná to nejlepší, co jsem kdy viděl. No kidding! (16.06.2011)

Záhada Kubrick vyřešena! MECHANICKÝ POMERANČ mě utvrdil v tom, že Kubrick nebyl – ani nechtěl být – skutečným vypravečem; místo toho přes mrtvoly (tj. postavy) na filmech ilustroval své světonázorové a estetické teze. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je svět kýčovitě zcizený, ve kterém všechno (sex a násilí, zločin a trest, ženy a matky, ikony a barvy, Ježíš a Bůh) ztratilo svůj obsah a jedinou jistotou zůstal oportunismus. Jinými slovy, násilí páchá každý, kdo má převahu a příležitost, a v tomto není rozdílu mezi obětmi, pachateli a represivními orgány. Čímž se dostáváme ke Kubrickově mizantropii, poznatku, který zvláště tímto filmem získal neprůstřelnost fyzikálního zákona. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je konstatní represe, mizogynie a stylizace se sklony k degradující karikatuře. MECHANICKÝ POMERANČ je dále důkazem toho, že Kubrick od jisté doby točil příliš dlouhé filmy: poslední třetina ve znamení hromadné retribuce na hrdinovi je prakticky k nepřečkání. Jakmile divák (u mě, pravda, až na třetí pokus) dospěje za pulpovní nátěr „ultra-násilí“ a obrazoborectví filmu, zjistí, že Kubrick své teze a nápady v jeho rámci opakuje a variuje do zblbnutí: kobercový atak asociací sexu a násilí, křiklavých paruk a dekorů, Beethovenů, úderů do rozkroku a roztažených ženských klínů dovede diváka přesně tam, kam hrdinu… k fyzické nevolnosti. MECHANICKÝ POMERANČ konečně ukazuje, že Kubrickou jedinou nezpochybnitelnou předností byla velmi imaginativní a přitom funkční práce s hudbou (to „Zpívání v dešti“ mu ale neodpustím). (29.09.2006)