Rudovous

Coby obdivovatel hereckého umění Toshira Mifuneho a nadšený příznivec tvorby Akira Kurosawy jsem si "Rudovousem" doplnil mezeru ve znalosti jejich filmografie. Abych se vyhnul nicneříkajícím superlativům poznamenám jen tolik - tento snímek je nadčasovou lekcí etiky a obyčejné lidskosti a jeho první část, kdy přichází ke slovu osamělost a trýzeň umírání, snese srovnání s Bergmanovými "Šepoty a výkřiky". (22.12.2008)

Zpočátku mě děsila předlouhá stopáž, nakonec mi ale film utíkal lépe, než o polovinu kratší Rašómon. A znovu mě Kurosawa přesvědčuje, jak dobře dokáže zobrazovat lidské příběhy a hlavně povahy jejich postav. Nádherně odvyprávěný příběh mladého doktora a jeho dospívání v ohledech vlastní příslušnosti, na kterém musim ocenit především ohromnou pestrost, týkající se emotivních poloh snímku - dokáže být jemný, laskavý, hravý a veselý, stejně jako tvrdý, drastický, nemilosrdný a smutný, přičemž žádná scéna nepůsobí nepatřičným nebo zbytečným dojmem. A nad tím vším ční jako totem postava doktora Niideho - Rudovouse. Toshiro Mifune je v jeho roli skvostný. Nejcharizmatičtější postava, jakou jsem (nejen) poslední dobou ve filmu viděl. (21.07.2007)

Čo ma naučil Rudovous: a.) ženy sú nebezpečné, b.) nebite sa s doktormi, vedia presne čo vám vykĺbiť poprípade zlomiť, c.) samovražda je v Japonsku obľúbené a vyhľadávanie riešenie problémov všetkého druhu a výplň voľného času. A taktiež sa tu praktizujú zaujímavé operácie (no dobre, iba jedna, ale aká!) - hľadela som s otvorenými ústami, uf, sila. Sedela som medzi coralinou a PanCitron-om, posledný deň a posledný film v rámci akcie Sedem filmov Akiru Kurosawu (k stému výročiu jeho narodenia) poriadanej Japonským veľvyslanectvom na Slovensku. (Kino Mladosť - 2.3.2011) (02.03.2011)

Posledná Mifuneho úloha v Kurosawových opratách patrí asi k jeho najvýznamnejším. Geniálny herecký talent, skvelý režisérsky um a krásne dlhé a statické zábery. Na to, že má film tri hoďky tak to všetko funguje a mapovanie života v nemocnici vo feudálnom Japonsku vyzerá veľmi vierohodne. A celý film je skvelým odkazom a posolstvom. (16.06.2010)

Z toho mála fakt o Kurosawovi, která jsou pro mne dostupná, se zdá být zřejmé, že tento film svým způsobem jakoby uzavíral režisérovo dílo. Jeho hlavní téma, za které lze považovat stopování modernosti a lidství v novějších japonských dějinách (v zásadě nejde před éru šogunátu, tj. jen výjimečně pod rok 1600), je v tomto případě aplikováno na péči o nedotknutelné, ty z nejhlubšího dna japonské společnosti. Kurosawovo nahlížení za kulisy slov gejša, šintoismus, samuraj, bonzaj je důsledné a ve své břitké kritičnosti poprávu nemilosrdné. Hloubka a důkladnost jeho introspektivy jsou mimořádné a ovlivňují i pojetí děje, které se z evropského hlediska může jevit jako zvlášť statické. Na hodnotách a přínosu filmu to však pro zasvěceného diváka, připraveného naslouchat i vnímat, nemění nic. (27.08.2007)