Sedm samurajů

Kurosawu zbožňuju. I ve svém nejznámějším díle předvádí fenomenální práci na pískovišti s lidskými charaktery a jejich mnohačetnými vlastnostmi, příběh je perfektní a Toshiro Mifune tradičně exceluje. Na druhou stranu, nemůžu skrývat osobní zklamání - možná je to tím, že jsem viděl pouze třiapůlhodinovou verzi, nicméně na můj vkus v sobě samurajové skrývají moc vaty a nezáživnosti (což mi přijde jako relativně fér výtka, jelikož zábavnost Kurosawova díla je obvykle velmi vysoká) - nejvíce paradoxně v závěrečné hodině, kdy začne akce. Zub času mi jinde taky vadil méně než tady. - EDIT 2017 - Je to už devět let sakryš, že bych si dal repete s kratší verzí? (06.07.2008)

Obávám se, že kdybych tolik nemiloval Sedm statečných, tenhle film by se mi líbil o dost méně. Takhle jsem si užíval styčných bodů s americkým remakem a oceňoval Kurosawovu snahu o exkurz do japonské společnosti. Japonskou kinematografii moc nemusím, Mijazaki ani kung-fu duchovna mi moc neříkají, ale tenhle tři a půl hodiny dlouhý snímek jsem kupodivu slupl jako malinu. 70%. (18.10.2018)

Sedm samurajů má ve své formální dokonalosti, jako mnoho velmi dlouhých formálně dokonalých filmů, zásadní problém s tím, že sice každá scéna je úžasná, celkově ale chybí gradace, plynulost a nakonec jakási lidskost. Druhá polovina je naštěstí v tomhle ohledu mnohem vyváženější. I tak rozhodně ne Kurosawůw vrchol... natož vrchol japonského filmu. (23.05.2011)

Opět film, který mě svým způsobem ohromil. Nemůžu zapomenout především na Tosiro Mifuneho, který mě dostal těmi svými vtípky a vůbec celým svým výkonem. Překvapilo mě, že Sedmi statečným je film opravdu podobný jako vejce vejci, jen je zde víc Japonců:) Je zajímavé s jakou lehkostí je příběh vyprávěn a i přes dlouhou dobu trvání jsem se ani jednou nenudil, opravdu. Jen konec mi přišel trochu nepřiměřený, nevím jestli by zbývajících 13 padouchů zabilo v poslední bitvě hned tři klaďasy, když před tím se celou dobu ve vesnici úspěšně bránili. Nevím čím to je, ale mám v sobě takový hřejivý pocit z hezkého zážitku a to se mi u televize nestává příliš často... (18.07.2008)

Až do shlédnutí Sedmi samurajů jsem tvrdil, že mě asijské filmy vůbec neberou. No ale nechal jsem se přemluvit a pak jsem 207 minut zíral, jak mi neskutečně sedí Kurosawovo pojetí zoufalého boje vesničanů (těch, kteří skutečně vyhráli), podpořených partou perfektně napsaných a zahraných samurajů. Nesmírně zajímavé je už samo sledování rozdílu v přístupu k v podstatě stejnému ději, jako u Sedmi statečných. Zatímco v americké verzi hlavní roli hrají hrdinní kovbojové, kteří obstarávají veškerou špinavou práci, samurajové jsou spíš vůdčími osobnostmi starajícími se o taktiku a morálku. Vesničané jsou zpodobněni jako lidé naprostým zoufalstvím (scéna s ukradenou rýží se zaryje pod kůži) dohnaní k neuvěřitelné odvaze, i když u toho fňukají a pláčí, o to je to uvěřitelnější a syrovější. Právě tahle zemitost u mě vítězí nad ubohými moderními pokusy o kůl akci a supr choreografii plnou zpomalovaček, která sice je hezká na plátně, ale jinak celkem na hovno. Boj je ve filmu rychlý, zoufalý, smrtelný a reálný. A mimo něj dobře sedící herci. Jestli Seiji Miyaguchi opravdu držel meč v ruce poprvé, klobuk dolů, protože přirozeněji zobrazeného šermíře jsem snad neviděl. Vynikající film. (29.03.2007)