Zlatý podraz

Vyhrát titul mistra Evropy můžete i s bordelem v koučingu, bordelem v taktice a mužstvem ubytovaným v bordelu. Horší bude, až se do toho vloží rudý bordel.. Hudba se snaží dát drajv obrázkům, které ji ale neposlouchají a postavy neustále hrají signály, které má divák dávno přečtené. Jedna hvězda navíc ze šestky za variabilitu Smutného záběrů, které mě někdy úplně odvedly od toho, co se děje ve scéně. Nečekal jsem, že to někdy řeknu, ale Jakubu Bažantovi jde líp komentování basketbalu než psaní scénářů.. (09.05.2023)

Zklamání. Film mě zaujal svými trailery, které byly hodně působivé. Bohužel se to nepovedlo naplno prodat do výsledného filmu. Režisér Radim Špaček je hodně šikovný. Umí vykouzlit krásné záběry, dobrou atmosféru. Prostě své řemeslo zvládá s přehledem. Tedy co se týče technické stránky filmu. Asi největším problémem filmu je jeho soudržnost, která vyplývá ze scénáře. Skáče se z místa na místo, některé rozhodnutí nedávají smysl a spoustu věcí se odehraje mimo záběry a my jako diváci jsem postavený před hotovou věc, a nevíme co se mezím stalo. Tohle by šlo akceptovat, kdyby to bylo vypravěčsky dobře prodané, což bohužel není. Špaček se snaží, ale některé scény by měly být delší a nebo by tam neměly být vůbec. Měl jsem docela problém s některými postavy, jelikož se mi k nim nepodařilo si vybudovat nějaký vztah. A přitom ty postavy hrají dobří a zkušení herci. Jak už jsem psal, po technické stránce film vypadá parádně a je i vizuálně dost zajímavý. Škoda, že po příběhové stránce lépe nešlape. Takhle je to za mě zklamání a neproměněná šestka. (08.04.2019)

Film má nezaměnitelnou kameru Vladimíra Smutného. Je příjemný jak vypráví upřímným zaujetím. Válku shrne film v několika úsporných obrazech, počínaje tajným večírkem v tělocvičně se swingem, náletem a klukovskou frajeřinou a konče výjevem z gestapa, po němž následuje pocta oběti. Stylová, tichá a docela uměřená; Špaček neždímá emoce násilím. Film je plný pohledných, slušných, dychtivých a nadšených mladíků, jejichž nevinnost se zábavně vyjímá v nevěstinci. Zlatý podraz zosobňuje klasickou epickou stavbu, v dnešní domácí kinematografii dost vzácnou. Ale právě tady se vynoří i hlavní problém. Nejde o drobné doslovnosti, ať se týkají rozbité boty jednoho z hráčů, nebo zbytečné sexuální úchylky ústředního zlosyna, kterého výtečný Ondřej Malý dovede vystihnout bez berliček karikatury. Zásadní potíž vyvstává s nadnárodní romancí hlavního hrdiny, kterého ztvárnil Filip Březina, a uprchlické tanečnice ze Lvova, již hraje Patrycja Volny. Milostná zápletka působí, jako by ji autoři scénáře Jakub Bažant, Kristina Nedvědová a Jiří Závozda dosadili do originálního sportovně-politického dramatu ryze účelově, podle kinařského pravidla, že „láska táhne“. Osudový vztah rozdělený železnou oponou už filmaře zlákal mnohokrát, od Rebelů ke Studené válce, a především podprahové jiskření uvnitř dvojice ze Zlatého podrazu se blíží nule. Možná i proto, že herečka je nositelkou jediného výrazu. Od jejího vstupu na scénu včetně mile rozpačitých rodinných Vánoc se tok vyprávění lehce rozklíží. Popis doby se nadále drží střídmých, o to silnějších prvků, třeba nástup Lidových milicí vnímaný přes výlohu hodinářství naprosto stačí coby předzvěst nové nesvobody, ale loučení milenců zase dojem zkazí. Z trojboje romantiky, politiky a sportu tedy vychází láska jako nejslabší a basketbal, ač u nás na rozdíl od Spojených států nemá fanouškovskou tradici na plátně ani mimo ně, jako naopak nejsilnější článek. Pařížské finále s povinným politickým závazkem, že „budeme druzí za Sovětským svazem“, znovu zážitek pozvedne náladou připomínající památnou hokejovou odvetu za ruskou okupaci; navíc mu nahrává tajemství, protože málokdo kromě odborníků ví, jak se tehdejší utkání vyvíjelo a co rozhodlo. (15.04.2020)

Na papíře určitě zajímavá story o pozapomenutých košíkářích, kteří doplatili na rozjíždějící se komunistickou nadvládu. Na plátně už je to podstatně horší. Hoši jsou zapálení do hry, ale z plátna jsem to necítil. Nastupující komunismus temně vztyčuje ukazováky, ale z plátna jsem to necítil. Chlapci, kteří to dotáhli až k titulu poválečných mistrů Evropy, prožívají první lásky, ale kupříkladu na ústředním vztahu Františka s půvabnou cizinkou jsem to necítil. Stejně jako v případě jeho komplikovaného vztahu s otcem zoufale kloužeme po povrchu. Z lámání páteří politikou nemrazí. Na dřeň tvůrci takřka nejdou, tah na bránu chybí. Navíc jdou na vše hodně kvapně. Buch, konec války, buch, s láskou se hlavní hrdina vidí až po mnoha měsících. Mnohé postavy jsou napsané hodně nezajímavě a dušínovsky, ač herci dokáží leccos pozvednout. Líbila se mi chytlavá hudba a místy i kamera Vladimíra Smutného (zejména v první polovině se ale nechával strhnout k efektivním kotrmelcům, které mi v dané látce neseděly). Dvě až tři hvězdy, víc ani ránu. (15.05.2019)

Zvolené téma filmu mne hodně zaujalo, takže jsem se na film velice těšil. Pořádně "hořké" téma, které názorně ukazovalo jak se minulý režim "odměňoval" těm úspěšným (bez ohledu na to, zda šlo o basketbalisty, hokejisty nebo válečné hrdiny). V tomto případě šlo o velice úspěšné basketbalisty. Příběh byl zajímavý (i když místy trochu neuvěřitelný), herci se myslím svých úloh (osobních, basketbalových i těch "politických") zhostili velice dobře, hudba byla opravdu zajímavá a originální. Přesto se mi zdá, že celkově zůstal film tak trošku na půli cesty, a že z uvedeného tématu šlo vytěžit ještě daleko více. Třeba je to jen můj dojem (který při dalším shlédnutí upravím), ale ta poslední čtvrtá hvězdička je dost slabá a zaokrouhlil jsem to nahoru hlavně kvůli vzpomínkovému sportovnímu i politickému dramatu, které mne hodně oslovilo. I když vzhledem k celkovému hodnocení filmu těch nadprůměrně spokojených zase až tak moc nebylo. Vzhledem k tomu, že jsme "mistři světa v zapomínání " (historie), je moc důležité takováto témata stále připomínat a to nejenom té mladší generaci. Samozřejmě se určitě ještě najdou tací, kteří uvedené "zločinecké" praktiky minulého režimu stále zpochybňují stejně jako zpochybňují oběti ruské okupace či poválečné politické procesy, Důležité je ale, aby takových bylo pokud možno co nejméně a byli těmi ostatními považováni spíše za "exoty". V opačném případě bychom o tu naši malou českou (pseudo) demokracii mohli zase přijít. On ten "syndrom vařené žáby" funguje docela účinně. (30.10.2019)