Hovory s TGM

Jsem poměrně nerozhodný. Na jednu stranu to dopadlo mnohem lépe, než jsem v posledních chvílích čekal - tak dobře, že na to jdou uplatňovat nároky, které jsem ani netušil, že bude relevantní uplatňovat. Konstrukce filmu nepůsobí úplně toporně, i když je někdy jasné, že herci čtou slova, která nejsou jejich. Poněkud zvláštní je sledovat, jak Masaryk přeříkává Čapkovy pasáže z knihy, kterou on právě dokončil, a Čapek na ně reaguje jako na něco, co slyší prvně - celý film to posouvá do jakéhosi surreálného věčného dialogu vysunutého z prostoru a času, ostatně to doplňují pseudodobové filmařské postupy. Možná mě trochu mrzí, že teď budou diváci vnímat Masaryka, v realitě stydlivého člověka, který málokdy řekl po sobě dvě věty a vyznačoval se tím, že byl spíš posluchač než vypravěč, jako Hubova mírně arogantního alfasamce pronášejícího dlouhé monology a přerušujícího druhé i ve chvíli, kdy chtějí mluvit o vlastních traumatech. Stejně tak je trochu legrační vidět pokus Kosatíka relativizovat Masarykovu víru v boha, kde skoro explicitně řekne, že je jedno, jestli bůh existuje - i když to je samozřejmě dokonalý opak toho, co Masaryk, pohrdající subjektivisty a relativisty, zastával. Je vidět, že Kosatík hodně chtěl Masaryka zmodernizovat na úkor jeho skutečné filozofie a bere si z něj to, co se hodí ke Kosatíkovým paralelám k současnosti (po projekci říkal, že Masaryk je to samé jako Havel) - a pokud k tomu filmu přistupuju takhle, tedy jako k práci s Hovory ne tak, aby reflektovaly historii, ale aby tvořily s nimi jen částečně související Kosatíkův myšlenkový konstrukt, tak je to ok. Líbila se mi režie a její cit pro expresivitu - vzhledem k umělému scénáři se tu nedá hrát na realismus. Celý film je opravdu jakoby vytržený z jakékoliv přítomnosti, což je nakonec i jeho síla. I když bych asi radši jiný rámcový konflikt než Masarykův zákaz knihu vydat (který zjevně postrádá drama, protože víme, že kniha vyjde) a radši bych nějaký přímý myšlenkový střet - bohužel tady se scénář trochu bojí, že kdyby z deklamování přešel k argumentaci, už by tomu lidé asi nerozuměli. Což není úplně lichá obava, ale i tak mě to mrzí. To vše jsou zatím jen kusé myšlenky, co se mi honí hlavou a budu si v nich muset ještě udělat jasno. (17.10.2018)

S ohledem na formu- dva chlápci se procházejí lesem a vedou chytrý řeči, je to vcelku záživné a každopádně velmi dobré. Ale tu formu si nelze odmyslet, byť to má rozumnou stopáž. Nicméně když se dnes pan Martin Huba- představitel Masaryka v brněnském kině Scala ptal, jestli mělo smysl Hovory s TGM natočit, tak jsem si v duchu říkal, že ANO- je dobře, že tento film vznikl. Mnoha lidem se může upřímně líbit a ještě více lidem bude užitečný. (28.10.2018)

Jsem ráda, že se u nás v dnešní době někdo odvážný pustí do takovéhoto komorního konverzačního stylu filmu. Chce to kus odvahy. Dvě hlavní postavy si pozornost jistě zaslouží. Masaryka si dodnes vážím a Čapkova tvorba mne provází celý život. Film je příjemný, i svou délkou, a pan Červenka si nemohl na hlavní roli vybrat nikoho vhodnějšího, než je pan Huba. Spolkla jsem mu vše i s navijákem. (30.10.2020)

Hovory s TGM vás vycházkovým tempem, bez vyloženě rušivých momentů a snahy o velké drama provedou myšlenkovým světem prvního československého prezidenta. Vyprávění směřuje hlavně do minulosti obou postav, ne směrem vpřed. Zápletku podobně jako ve filmech Richarda Linklatera (nebo Erica Rohmera) nesou především dialogy, v nichž dojde na národnostní otázku, náboženství, sebevraždu i ženy. Díky poměrně přirozeným hercům (zejména Martin Huba) a kameře Jana Malíře (akademický formát + barvy připomínající staré kolorované fotografie) je povídání dost živé i bez vytváření napětí pomocí otázek, na něž bychom čekali odpovědi. Můžeme se akorát ptát, komu jsou určena srdíčka, která Masaryk během úvodních titulků kreslí; otázka, zda Masaryk dá Čapkovi svolení k vydání Hovorů, kterou je celý film rámován, plní spíš funkci MacGuffinu a film se nesnaží postupným vršením argumentů dojít k jejímu zodpovězení - to přichází jaksi mimoděk a slouží hlavně k uzavření vyprávění. ___ Všem nemusí sednou knižně znějící dialogy, které odpovídají spíše tomu, jak by se dva myslitelé Čapkova a Masarykova formátu bavili na stránkách knihy (po pečlivé editaci), nikoli při neformálním přátelském setkání, ale když přijmete, že jde o mediální konstrukty obou mužů (což je také jedno z témat, k němuž se film opakovaně vrací a které mu přidávají na formální sevřenosti), o jejich lehce idealizované verze, o nositele nadčasových (což bylo pro Kosatíka zřejmě klíčové slovo) idejí, nemusí jít o zásadní překážku v přijetí filmu. Hovory s TGM jsou navíc založené na určitém napětí mezi symbolem a skutečností, mezi dokumentární bezprostředností a mediálním zkreslením. Projevuje se jak v Masarykově odmítání rolí, které mu přisuzuje Čapek (i národ, spatřující v něm „tatíčka“), tak v rozporu mezi zaměřením na přítomný okamžik a výtvarnou stylizací, která nám brání přijmout příběh jako něco autentického a plně se do něj ponořit. ___ Očekávám, že pro mnohé půjde jen o další díl Českého století, navíc bez Sedláčkových „šrapnelů“ (jejich absence mi ovšem vzhledem k vlídnému tónu, zaměření na prosté okamžiky namísto velkých dramat vyhovovala), případně o zfilmovanou rozhlasovou hru (obrazová složka ve skutečnosti hraje podstatnou roli), pro mne šlo o vzácně vyrovnaný, inscenačně velmi dobře zvládnutý film pro kina s jasným a přesvědčivě naplněným záměrem. 75% (19.10.2018)

Výnikající film ke 100. výročí vzniku Československé republiky. Upřímně jsem byl původně zaskočený, že Karla Čapka (mého velice oblíbeného autora) bude hrát Honza Budař, přece jenom mám v paměti Josefa Abrháma, oba jsou úplně jiní. O to víc jsem byl překvapený, jak věrohodně Honza Budař spisovatele Čapka ztvárnil. Na filmovém plátně nebyl Jan Budař, ale Karel Čapek. A není divu. Na brněnské premiéře v kině Scala, která se odehrála 28. října 2018 a které se zúčastnili hlavní představitelé, nám Honza Budař sdělil, že Čapka poměrně dlouho studoval, přečetl řadu jeho knih, dokonce několik týdnů psal perem a chodil po místech, které měl Čapek rád. Výsledek je tak excelentní (31.01.2019)