Hovory s TGM

VŽDYCKY SE DÁ UDĚLAT VÍC. Je jasné, že snímek je stylizovaný, komorní, má minimalistický až divadelní styl, ale přes to všechno je zábavný, napínavý, historicky cenný, herecky bravurní a důležitý. Díky Červenkově cílevědomosti a Kosatíkově erudici se dají odpustit případné chyby a otřesné české filmy letošního roku (Revizoři) mají svoji protiváhu. A zbytek taky nevypadá špatně! 90%. (23.10.2018)

Miloval som Československo, ale Hovory s TGM pre mňa nie sú jeho esenciou, či odkazom. Verím, že práve tým chcel byť tento film, a preto si myslím, že sa nepodaril. Konverzačka, ktorá sa čo najviac drží téz nesfilmovateľnej knihy, vhodná do klubových kín. Dnes sú konverzačné filmy odsúdené na divácky nezáujem. Každý, koho TGM zaujíma, sa s jeho názormi už oboznámil. Ak film uvidí niekto, koho to až tak nezaujíma, bude sa nudiť. A to napriek tomu, že to Kosatík obohatil perličkami zo súkromia oboch protagonistov. Už samotný fakt, že film môžete vidieť na Cinemaxe 2, bašte artových a nezávislých kúskov, indikuje, že jeho autori asi niekde urobili chybu. (17.04.2019)

Divadelní drama pro dva herce ve filmu - to mně ohromně bavilo a stále baví. Sledovat tyto giganty, kterak vedou dialog o lásce, válce, politice o psaní je prostě lahůdka. Každý z nich má svůj názor a někdy i odlišný. Daleko podstatnější je, že každý z nich umí zároveň naslouchat tomu druhému. Miluji Karla Čapka , vážím si TGM. Martin Huba a Jan Budař byla šťastná volba Jakuba Červenky. Viděno už po čtvrté, vždy zachytím něco nového, ať už jde o myšlenku či gesto. Zvyšuji na plný počet. Mimochodem Hovory jsem četla, ale nevím jak by to tam všechno chudák Pavel Kosatík měl do 80 min. vecpat. (17.08.2020)

Hovory s TGM vás vycházkovým tempem, bez vyloženě rušivých momentů a snahy o velké drama provedou myšlenkovým světem prvního československého prezidenta. Vyprávění směřuje hlavně do minulosti obou postav, ne směrem vpřed. Zápletku podobně jako ve filmech Richarda Linklatera (nebo Erica Rohmera) nesou především dialogy, v nichž dojde na národnostní otázku, náboženství, sebevraždu i ženy. Díky poměrně přirozeným hercům (zejména Martin Huba) a kameře Jana Malíře (akademický formát + barvy připomínající staré kolorované fotografie) je povídání dost živé i bez vytváření napětí pomocí otázek, na něž bychom čekali odpovědi. Můžeme se akorát ptát, komu jsou určena srdíčka, která Masaryk během úvodních titulků kreslí; otázka, zda Masaryk dá Čapkovi svolení k vydání Hovorů, kterou je celý film rámován, plní spíš funkci MacGuffinu a film se nesnaží postupným vršením argumentů dojít k jejímu zodpovězení - to přichází jaksi mimoděk a slouží hlavně k uzavření vyprávění. ___ Všem nemusí sednou knižně znějící dialogy, které odpovídají spíše tomu, jak by se dva myslitelé Čapkova a Masarykova formátu bavili na stránkách knihy (po pečlivé editaci), nikoli při neformálním přátelském setkání, ale když přijmete, že jde o mediální konstrukty obou mužů (což je také jedno z témat, k němuž se film opakovaně vrací a které mu přidávají na formální sevřenosti), o jejich lehce idealizované verze, o nositele nadčasových (což bylo pro Kosatíka zřejmě klíčové slovo) idejí, nemusí jít o zásadní překážku v přijetí filmu. Hovory s TGM jsou navíc založené na určitém napětí mezi symbolem a skutečností, mezi dokumentární bezprostředností a mediálním zkreslením. Projevuje se jak v Masarykově odmítání rolí, které mu přisuzuje Čapek (i národ, spatřující v něm „tatíčka“), tak v rozporu mezi zaměřením na přítomný okamžik a výtvarnou stylizací, která nám brání přijmout příběh jako něco autentického a plně se do něj ponořit. ___ Očekávám, že pro mnohé půjde jen o další díl Českého století, navíc bez Sedláčkových „šrapnelů“ (jejich absence mi ovšem vzhledem k vlídnému tónu, zaměření na prosté okamžiky namísto velkých dramat vyhovovala), případně o zfilmovanou rozhlasovou hru (obrazová složka ve skutečnosti hraje podstatnou roli), pro mne šlo o vzácně vyrovnaný, inscenačně velmi dobře zvládnutý film pro kina s jasným a přesvědčivě naplněným záměrem. 75% (19.10.2018)

Filmů o důležitých nebo zajímavých osobnostech českých dějin bylo v posledních pár letech natočeno vícero. A prakticky bez výjimky jsem měl na konci ambivalentní pocit. Na všech byl znát potenciál, každý měl něco výjimečného a vždycky jsem si byl jistý, že zážitku něco chybí, případně mohl být výsledek mnohem lepší. To neplatí o Lídě Baarové, ta je špatná celkově. Hovory mají perfektní námět, skvělou strukturu vyprávění a jakkoliv překvapivě se mi původně Budař do role nepozdával, i výborné herce. Tentokrát nemůžu zkritizovat ani scénář. Ano, konverzace občas působí podivně šroubovaně a na řadě míst je znát, že herci jen recitují naučený text a s řečeným se neztotožňují. Huba se s tím popral mnohem lépe, ale bohužel ani z něj jsem necítil prožitek. Na druhou stranu dialogy nepůsobí banálně a v jejich slovech je toho hodně k přemýšlení. Možná jsem od filmu čekal ostřejší konflikt, možná větší emoce, nebo větší přirozenost. Za shlédnutí film určitě stojí. Minimálně pro toho úplně jiného Masaryka. I když, kdo zná ho zná víc, než z názvu náměstí, pár soch, záběrů z Hledání ztraceného času či několika donekonečna opakovaných citátů a tradovaných historek? (29.10.2018)