Lelíček ve službách Sherlocka Holmese

Vlasta Burian jako milovník a král je zábavný. Přerod z moravského podvodníčka a dlužníka v elegantního a rozhodného krále, který si získá národ, vyžene atentátníky a konspiranty a okouzlí samotnou královnu, zvládl Burian s bravurou sobě vlastní. Jeho druhá role, zbabělý král trpící stihomamem (..."tuhle jsem měl dokonce pumu v kartáčku na zuby"!), je tak jinace zahraná, až se vnucuje pocit, že jsou herci snad skutečně dva. Skvěle jim k tomu sekunduje Sherlock Frič ve své zřejmě nejslavnější herecké roli. Scénář je napsán natolik dobře, že Burianovi nezbývá přehršel času na obvyklé šaškárny a předvádění svého komického talentu, ale skutečně hraje. I když jeho výuka jazyků je naprosto nezapomenutelná. Film pokládám ze všech s Vlastou Burianem za nejlepší. (01.04.2013)

Lelíček ve službách Sherlocka Holmese je další zabydlování Vlasty Buriana ve zvukovém filmu a jen potvrzuje, že se přímo pro něj narodil. Ač má výtečnou mimiku, jeho nejsilnější zbraní je jeho pohotová vyřídilka a bez zvukového filmu bychom o ní přišli. Pro mě Lelíček patří spíše k filmům Vlasty Buriana druhého sledu. Společně například s C. a k. polním maršálkem, filmem Anton Špelec, ostrostřelec a Hadimrškou. To ovšem nemění nic na tom, že všechny jsou stále skvělá volba na večer s výtečnou komedií. Jen zkrátka nedosahují absolutního vrcholu jeho nejlepších filmů. Tradičně bláznivý příběh je obohacen dvojrolí Vlasty Buriana. Všem, co jej mají rádi, můžu doporučit. Dostanete ho tentokrát dvojitou dávku. :-) (28.04.2022)

Několik společných let, strávených po boku zkušeného přítele, připravilo tehdy třicetiletého Martina Friče, Lamačova oddaného žáka, k prvním samostatným režijním výkonům. A i když se zpočátku zdálo, že uchopit neovladatelný gejzír improvizace a poťouchlosti v osobě Vlasty Buriana nebude jednoduché, dokázal si Frič záhy získat nejen výsadní postavení mezi domácími tvůrci, ale zejména navázat úzké osobní přátelství s králem komiků. Výměna stráží, kdy se před kameru postavil Frič a za ní naopak opět usedl Lamač, nebyla nijak častá, oběma režisérům ovšem poskytovala určitý pocit sounáležitosti. Fričova holmesovská etuda, prosta nepostradatelného Watsona, je navíc výrazně satirickým výjevem, utahujícím si tak trochu z obecně formulovaných představ o tomto světoznámém detektivovi. Burianova triumfální cesta napříč falešnými identitami a nevyčerpatelným fondem filmových kostýmů zde ovšem našla stoprocentního uplatnění jak v postavách energického portorického krále a jeho ustrašeného předchůdce, tak v roli dluhy pronásledovaného moravského občánka s poněkud komickým příjmením. Obsazení Lídy Baarové bylo jakousi mediální vějičkou, na niž se ostatně nachytal jak Lamač, tak Burian. Začínající herečka, tehdy sotva osmnáctiletá, okouzlila svým půvabem jindy sebejistého krále komiků a i když z tohoto chvilkového poblouznění dnes zbylo jen několik hezkých vzpomínek a nevinných polibků, erotický náboj ve společných scénách z královské ložnice má až magickou sílu. Jistý formální přesah lze ve filmu vnímat také prostřednictvím neustále připravovaného odstranění fiktivního španělského panovníka, souvisejícího až příliš s reálnou situací ve Španělsku o šest let později, kdy se k moci dostal diktátor Franco. (06.10.2008)

Pod Lamačovým vedením v Burianově filmu si tentokráte Frič troufl na hereckou úlohu. Holmes v jeho podání je skutečně cosi nevídaného, zvlášť, když mu chybí Watson. Konečně téma variací na Doylea, tady v původním přepisu Vavrise a později Wassermana, je ve střední Evropě let 30. skutečně jako šafránu. Celkem vznikly filmy tři, dva z toho v režii Lamače. Po dvojprodukci Lelíčka udělal ještě v Německu Psa baskervillského v roce 1936 a rok na to se tématu chopili oblíbení říšští herci Hans Albers a Heinz Rühmann v Der Mann, der Sherlock Holmes war. Jinak docela ujíždím nad absurdním tancem Betty Kysilkové a mám chmury z toho, že dvojroli, kterou nakonec zahrála Lída Baarová (ač nádherná, herečka teprve začínající), měla patřit Suzanne Marwille (stejně libého zjevu, nadto filmových zkušeností nezanedbatelných). Tu tedy alespoň Firč odškodnil v Pobočníku Jeho Výsosti. (14.02.2009)

Ve čtvrtém zvukovém snímku se Vlasta Burian opět vyřádil a vlastně i svým přičiněním, neboť původně měl film vypadat zcela jinak a právě to ´jinak´ nesedělo jeho komice. A tak zasáhl. A zasáhl dobře. Po druhé si střihl dvojroli, ve které, kromě pro něj typické postavy, dokonale charakterově zahrál, jak se jednoduše říká, ťunťu, v tomto případě, vladaře. Vlasta Burian kromě svého komického herectví a podání vtípků hodné pouze jeho umu, také předvedl další svou schopnost a tím jsou jazyky. V předchozím snímku ´On a jeho sestra´ (1931) to byla imitace hudebních nástrojů, zde ukazuje, jak se dá naučit výslovnost a správná intonace francouzského a anglického jazyka. Dělat dvojníka vladaři, na kterého se chystá atentát není žádná prča, ale tady to prča je. Zajímavostí jsou ti atentátníci. Něco takového bylo v podstatě použito, byť samozřejmě v odlišné scéně, i ve snímku ´Císařův pekař - Pekařův císař´ (1951). Stačí si porovnat scénu s bombou v tomto snímku s otráveným vínem ve snímku zmíněném. Mnohé překvapuje režisér Martin Frič v roli Sherlocka Holmese. A je to dáno tím, jak málo se o něm ví, že běžně hrál už v němých filmech a že si zahrál i v několika dalších. Lída Baarová je svou přítomností už jen třešničkou na dortu, i když prostoru zrovna moc nemá. Jedna komická scéna tedy střídá druhou, Burianův slovní kulomet neutuchá jedinou chvilkou a tak se dá říct, že divák, který se u tohoto snímku nudí, musí být neskutečný morous. Už ohromný úspěch ve své době film hodnotí samo za sebe. Zub času sice neskonale pracuje, ale film se drží a je to dobře. (25.07.2020)