Složka 64

Jakkoli karty jsou ze začátku rozdány více než slušně (parádní zločin, zásah do trudné dánské historie, převedený relativně bezbolestně i do dnešních témat) po polovině se to začne nehezky rozpadat, pitomé chování postav začne nepříjemně iritovat a celé to pohřbí opět ten nádech obyčejné televizní detektivy, který tížil i díly předchozí. Celý domov pro nezvedené dívky má dle všeho dva zaměstnance, u ústředních detektivů v zásadě nezískáme nikdy důkaz toho, že jsou nějak výrazně schopnější, protože na většinu posunů v případu narazí náhodou nebo se jim ozvou sami a dostaneme-li se k dynamičtějším pasážím, film začne nepříjemně připomínat Kobru 11. Není divu, že má celá série u nás takový úspěch, je to přesně tak neambiciozní a zamrzlý, jak to má český televizní divák rád. Snad jen ta neměnná postava Carla, která se opravdu až do posledních vteřin celé série nikam svojí čurákovostí neposune, na konci umožní nějakou katarzi. Ano, té ženské v restauraci jsem fandil, aby ho prokoukla a hned potom, co jí dožere mandle, na něj zavolala policii. (23.04.2019)

Kriminálne veľmi dobrý, film, ktorý v porovnaní s ostatnými prípadmi Oddelenia Q v pohode obstojí. Jediná škoda, že režisér to začal riešiť tak socialisticky, slniečkársky, zbytočne presadzovaná myšlienka, akí sú prisťahovalci super a multikulturalizmus funkčný. Veď Dánom predsa tento fantastický projekt nikto neberie a nech si nasáčkujú do krajiny rovno milión islamistov, nám sa len uľaví. (22.04.2019)

To odkrývání zločinu, kdo všechno za tím je, bylo fámozní o tom žádná. Filmařsky vyzrálé jak svině, ale při jednání poldů i záporáků jsem si ťukal tak na čelo až mě teď bolí hlava. Navíc se mě nelíbil ten závěr, z komornější temňárny přejít na akční nesmysl není úplně na cenu za nejlepší závěry v dějinách Dánské kinematografie. (23.01.2019)

85%. Není pochyb, že na světě neexistuje národ, který by uměl interpretovat kriminální žánr s intenzivnější, specifičtější a ostřejší atmosférou, než Dánové. Složka 64 je vedle Honu, Lovců hlav či Ukrutně šťastni dalším zářezem tvrdě a nekompromisně konkurujícím hollywoodské či britské kriminální kinematografii, přitom ve svém vyznění nenaznačuje zvlášť vysoké ambice, spíše se jen soustředí na genius loci Kodaně, charaktery pro krimi sice archetypální, ale pořád skvěle funkční, a v neposlední řadě na precizně vystavený scénář, který nedovolí sebemenší chybičku, a pomáhá tak vtáhnout diváka do příběhu (jež je navíc velmi aktuální). Obdivuji, s jakou lehkostí Boe dokázal uprostřed napínavé gradace jedné dějové linie přejít k jiné, mnohem důležitější linii, která Složku 64 stylisticky i formálně zcela vychýlila, ale tak přirozeně, že jste si toho v podstatě ani nestačili všimnout, dokud na plátně neběžely závěrečné titulky. Váhal jsem nad plným hodnocením, protože Složka 64 je téměř dokonalá kriminálka, která má všechno, co by dobrá kriminálka měla mít - originální a těžce inteligentní, skoro až intelektuální příběh, geniální investigativní asociace, sofistikované, třebaže konvenční charaktery, naprosto fantastickou atmosféru, chronickou narativní katarzi. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že samotný závěr byl nejprve zbytečně překombinovaný, nakonec zase naopak odfláknutý, jen ne odpovídající předchozím 100 minutám; tím trochu narušil tu švýcarsky fungující atmosféru a "omezil" onen finální dojem. I tak to ale byl dle mého jeden z nejlepších filmů roku 2018 a možná jedna z nejlepších ryzích žánrových (a přece pestrých) kriminálek, na kterých jsem kdy v kině byl. Ten námět jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy, připomínal mi můj nejoblíbenější a dle mého nejinteligentnější film o pomstě vůbec, a to si zaslouží skoro plné hodnocení. Uvidím, zda se po druhé projekci, která určitě proběhne, ještě nevrátím, přidat ten poslední střípek dokonalosti k finálnímu hodnocení. Jestli však Složka 64 ve mně vyvolala nějakou katarzi, tak ve mně stoprocentně ukotvila názor, že skandinávské kriminálky jsou ty nejlepší na světě, i navzdory všem rozpočtům, kapacitám a velkým jménům. (29.01.2019)

V pořadí čtvrtá filmová adaptace knižní kriminální série (zatím je prý šest dílů, nevím, nečetl jsem) dánského spisovatele Jussiho Adler-Olsena se vrací s kriminálním oddělením Q, nevyřešeními případy, permanentně nabroušeným detektivem Carlem Mørckem i jeho muslimským kolegou Assadem. A je to zatím ze všech natočených snímků suverénní pecka. Tři mrtvoly roky naaranžované okolo jídelního stolu v jednom z kodaňských bytů, čtvrtá židle prázdná. Kdo si místo (ne)zasloužil? Vracíme se do 60. let do ostrovního převýchovného ústavu pro mladé dívky. Nebyly nebezpečné, netrpěly na tu dobu „závadnými“ chorobami. Jen byly poněkud divočejší ve svém sexuálním apetitu. A už tehdy započalo masové nedobrovolné zbavování rozmnožovacích schopností neposlušných dívčin. A prorůstá do současnosti ruku v ruce s dalšími aktuálními problémy Evropy. Tudíž se dostáváme do tematicky závažných rozměrů, které vůbec nepůsobí samoúčelně. Ba naopak. Přirozené je i napětí mezi vyšetřovateli, protože Assad má oddělení opustit a Carl se tváří, že to jde mimo něj. Jejich vztah je dynamický, vzájemné pošťuchování funkční. A ačkoliv Nikolaj Lie Kaas zůstává králem deprese, jeho vývoj je patrný a sem tam projeví nějakou vstřícnost nebo uznání. Zápletka vyznívá poměrně originálně, napětí graduje, snímek má solidní tempo. Takže za mě opravdu velká spokojenost!! (23.02.2019)