Beze stop

Ono se zde opravdu vyloženě nabízí srovnání s Tohle je náš svět, což sice bylo natočeno v jiné náladě, ale hlavně zábavněji a hravěji. Nutno říct, že Beze stop je místy opravdu zdlouhavé, i když rozhodně ne nudné. Chybí zde nějaká výraznější zápletka. Takhle si film tak nějak plyne od jednoho k druhému svým tempem a ke konci poměrně rychle vyšumí. Ovšem klobouk dolů před Thomasin McKenzie, že se hlavní role chopila s takovým přehledem a zápalem. Ben Foster může jen zdatně sekundovat. [KVIFF 2018] (06.07.2018)

Tak trochu trempské drama v duchu filmu Tohle je náš svět o tátovi a dceři, kteří žijí přírodní formou a snaží se splynout s přírodou. To už se ale nezdá lidem, kteří žijí ortodoxním životem a všemu mimo zajetý standard nerozumí a odsuzují. Američani jsou na tohle hrozní puritáni, to u nás tento film musí každému trempovi zahřát na srdíčku. Mně se to také líbilo a to nejsem tremp. Asi jsme tu v Česku daleko víc benevolentnější, než v USA. Druhá půlka filmu a momenty v komunitě se strejdou, který hrál americký trempský byly moc hezký momenty, ze kterých sršel pocit pohody a svobody. Stejně tak jako samotný závěr, který neměl chybu. Ben Foster se mi díky jeho roli v tomto filmu výrazně zaznamenal do paměti a moc se těším, až se představí coby Jan Žižka. (05.07.2019)

Jelikož jsem líný a prašivý měšťák, jehož dny na skautském táboře byly vždy ztělesněním očistce (ráno rozcvička, dopoledne ruční práce, odpoledne fotbal, večer noční hlídka -peklo), představa života v lesích, s pouze několika základními věcmi z moderního světa, pro mě věru příliš podmanivá není. Leave No Trace je v podstatě takovou kombinací McCarthyho Cesty a snímku Tohle je náš svět. Film boduje především v milém vztahu mezi zarputilým melancholickým otcem a jeho zvědavou dcerou, která vypadá na dosud neobjevený talent. Bena Fostera mám rád. Je to takový zvláštní, ale zároveň sympatický typ, kterému by měla být věnována větší pozornost. I když pouto mezi hlavními charaktery a celkovou atmošku má film zvládnutý dobře, stejně se nelze příliš zbavit pocitu, že v mnoha částech je poněkud mdlý a utahaný, plus emočně diváka příliš nezasáhne. V podstatě k tomu mám podobný názor jako k tomu filmu s blonďatým Aragornem - nic extra, ale milé a dobře natočené to určitě je. Lepší 3* (09.10.2018)

Hlavní hrdina moc nemluví a je výrazově střídmý. Ale z jeho tváře se dá vyčíst vše, co potřebujeme znát. Například vzájemnou oddanost. Režisérka Debra Graniková sází na neuspěchanou náladu, soukromé rituály, malé radosti, bizarní setkání s vesměs ochotnými chápavými lidmi a na přírodu v její idylické i mrazivé podobě. (02.04.2019)

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85% (14.07.2018)