Šampióni

Dvě třetiny Šampionů jsou feel good filmem, který není sice bůhvíjak originální, ale nehraje na city, nemoralizuje a nevzbuzuje v divákovi pocit viny, že je "normal mentalico". Scénář je prostý a nevyhýbá se klišé, protože by to v takových okolnostech působilo nepřirozeně. Ano, přesně tak. Život je optikou těchto lidí o dost jednodušší, protože na přetvářku, intrikaření a lži nemají kapacitu. A tím nemyslím jen tu mentální, ale spíš emocionální. Není třeba je litovat. Pouze respektovat a trochu pomoct. Film stojí na skvělých postavách, resp. hercích, účinkujících. Zvlášť trenér Marco byl skvěle napsaný i obsazený. Není arogantní zmetek a jeho vývoj nebyl tlačený na sílu s epickým vyvrcholením....proměnou v senzitivního samaritána. Přesto se mi závěr moc nelíbil. A popravdě celá poslední čtvrtina, včetně zdlouhavého zápasu. Ty feel good momenty jsou v této části vytláčeny patosem a navíc už jsme za hranicí stopáže, která je pro komedii, jednohubku optimální. Po třech čtvrtinách byl dal 4*. Takhle je to 3 a půl a to ještě jen proto, že se španělština tak dobře poslouchá a všichni byli sympaťáci. (04.08.2023)

Už jsem se dlouho tak dobře nepobavil a nezasmál! Jde viděl, že ve Španělsku se netočí jen dobré thrillery a dramata, ale že umí spíchnout i zdařilou komedii. Těžko říct, zda by podobná věc mohla být natočena i dnes, kdy se hned demonstruje kvůli každé blbosti...mám pocit, že by scénárista i režisér dostali doživotí nebo by je minimálně nějaké hnutí za práva mentálně postižených zlynčovalo.. Každopádně až na přeslazený závěr velice zábavná věc! (18.12.2020)

Za normálních okolností by to ode mě dostalo 4 hvězdičky. Za nenormálních okolností to ode mě dostane všech 5. Okolnosti jsou totiž naprosto nenormální, každé z nich chybí několik desítek bodů do alespoň průměrného IQ. Vůbec nechápu, jak někoho mohlo napadnout, že s tímto materiálem může vzniknout film a už vůbec nerozumím tomu, že se to skutečně podařilo. Považuji to za absolutní zázrak a smekám před všemi zúčastněnými. Protože jedna věc je obsadit handicapované lidi do tak exponovaných rolí a druhá věc je zajistit, aby to trochu fungovalo. A ono to klaplo, ti postižení lidé to odehráli perfektně a zdraví lidé okolo se zasadili o to, že to tak minimálně vypadalo. Jsem z toho nadšený, je to úžasně lidský film. (13.01.2020)

Je jedno, zda jde o nějakého tlouštíka, hráče tmavé pleti, kohokoliv z nuzných podmínek nebo třeba mentálně postižené. Filmové příběhy prostě zbožňují osudy sportovních outsiderů, nad kterými každý hned zlomí hůl. Arogantní asistent trenéra týmu španělské národní basketbalové ligy svého kolegu nejprve napadne, pak se opije, sedne do auta a coby trest si vyslechne náročný úkol: trénovat družstvo mentálně postižených hráčů. Samozřejmě si chce povinnost hlavně po svém odkroutit a moc se v tělocvičně s touhle pestrou partou nezdržovat, ovšem tým začne překvapivě vítězit, rozdíly mezi výbušným koučem a hráči se začnou stírat a tvůrci se v několika lidsky uchopených pasážích snaží, aby se nám tahle spolupráce pořádně dostala pod kůži. Jenže sportovní filmy prostě jsou a budou plné klišé (i přes klacky pod nohama se tým očekávaně dere nahoru), i když tentokrát tvůrci vsadili na humorný styl. Javier Gutiérrez hrál v (doma ve Španělsku oceňovaném) thrilleru Kde jsem doma či v kriminální Mokřině, tentokrát oslovuje coby napravený cynik příběhem o nepravděpodobném vítězství outsiderů, ovšem tvůrci se nevyhnuli zjednodušování a šablonám jak z učebnice. (21.03.2021)

Solidní sportovní komedie. Javier Gutiérrez si během jednoho dne zničí život, příjde o práci, o řidičák a ještě mu hrozí vězeňí, ale raději kývne na možnost dělat basketbalového trenéra mentálně postiženým, ale budou ho čekat horké chvíle, protože je tvrdohlavý výbušný cholerik a jeho trpělivost končí velmi rychle. Sestava postižených se opravdu povedla byť postavit humor na cizím neštěstí bylo od Španělů poněkud odvážné, ale funguje to. Velmi sympatický film, který pobaví, dojme a párkrát solidně polechtá bránici. Já se bavil. 75% (19.02.2019)