Zabijáci rozkvetlého měsíce

Po prečítaní rovnomenného dokumentárneho románu, ktorý je doslova nabitý detailnými faktami, som sa na filmové spracovanie od velikána Scorseseho skutočne tešila. V tomto prípade absolútne rozumiem a súhlasím s 3,5h stopážou, pretože ide o nesmierne rozsiahly prípad, do ktorého bolo zapletených mnoho ľudí a jeho náležité spracovanie si vyžaduje ruku skúseného režiséra. Scorsese pristúpil k príbehu svedomito a poňal ho vcelku veľmi prehľadne. No už i tak spoznávame niektoré, relatívne dôležité postavy, bez možnosti hlbšej sondy ich charakteru. Film má svoje nesporné kvality. Dramaturgiu hudby, úchvatnú výpravu, úderné dialógy, niekoľko nádherných, až ikonických záberov. V neposlednom rade špičkové herectvo, no som nesmierne rada, že hlavnú hereckú trojku dotvára okrem Leonarda DiCapria a Roberta De Nira ženská predstaviteľka stvárňujúca Mollie Burkhart. Dostáva sa jej pomerne veľký priestor a to je dôležité, pretože toto je v prvom rade príbeh o indiánskom kmeni, na ktorom bola napáchaná veľká krutosť. Herectvo Lily Gladstone je dokonale prirodzené, postavené na minimalizme a vyžarovaní vnútornej sily ženy, ktorá nakoniec aj tak končí zlomená. To, že páni hrajúci dvoch dokonalých antihrdinov odvádzajú poctivú prácu asi nikoho príliš neprekvapí. Je vidieť, že absolvovali s členmi komunity Osageov niekoľko stretnutí a na svoje náročné role sa svedomito pripravovali. Lenže teraz napíšem jednu vec a viem, že asi málokto bude súhlasiť, no v tomto prípade ma ich známe hollywoodske tváre miestami vytrhávali z príbehu a z inak veľmi autenticky vystavaného prostredia. Napriek tomu, že ide o nesmierne silný a tragický príbeh plný korupcie, chamtivosti, zverstva a na druhej strane žiaľu, strachu a obetí, filmové spracovanie ma dokázalo emočne strhnúť iba chvíľami. Pomalý vývoj často pôsobil chladným dojmom a aspoň miestami by som uvítala väčšiu dynamiku. V každom prípade ide bez debaty o kvalitný titul, ktorý sa oplatí vidieť a to samozrejme na veľkom plátne. (20.10.2023)

Zabijáci rozvleklého času. Je fakt, že ta délka je hodně šílená a ubrat z toho hodinu tak se vůbec nic nestane. První hodinu jsem se do toho filmu nemohl vůbec dostat, ale narozdíl od jednoho mého oblíbence který z toho měl podobný pocity a nakonec to vzdal a nechal bez hodnocení jsem já vydržel a pak se to konečně jakž takž rozjelo i když ta hlavní dějová linie je jasná už tak nějak od začátku. No a už od dob Vinnetoua víme, že chamtivý bílý muž chtěl vždycky shrábnout to co patří rudému muži a tak ta pohádka o bohatých a společností respektovaných indiánech nemá dlouhého trvání. Každopádně souhlasím s názorem, že stylově je to film který v době dnešních blockbusterů už v kinech neuvidíte. Scorsese je každopádně stará škola jenom by neuškodilo přidat trochu drajv a víc vyhrotit vztahy mezi postavami které někdy působí dojmem, že všechno co se okolo nich děje přijímají tak nějak samozřejmě chladně a bez větších emocí. Podruhý už si ten film velice pravděpodobně nepustím, ale zase ve finále nelituju, že jsem se k němu vyhecoval a dá se to brát jako takový trénink před režisérským sestřihem Napoleona kterej má mít ještě o hodinu víc. Někdo tu v komentáři lituje každýho kdo to neviděl v kině, ale já bych v kině asi chcípnul dostal bych nikotinovej absťák a prdel by mi zarostla do sedačky, takže v pohodlí domova o dost víc snesitelnější hodně starosvětská a poněkud přepálená záležitost, ale svoje kvality má to zase jo.60% (19.12.2023)

Scorsese je nepochybně režisérská legenda, která i mě ve většině filmů baví a rozhodně nenatočil film za tři hvězdičky. Ačkoliv tak od zhlédnutí cítím potřebu, že bych chtěl a vlastně i měl alibisticky šáhnout po sedmičce, ta nuda co jsem u filmu v kině prožíval mi to zkrátka nedovolí. Když pominu fakt, že si režisér podojil Apple o 200 mega a natočil film, který v dnešní době nemá v kinech obdoby (na což si pravidelně stěžuji) a zároveň na sebe nikdy nemohl vydělat, skutečně nechápu, že Marty nebyl tak soudný a nepřinesl divákovi buď nějakou o hodinu kratší verzi nebo rozmáchlejší minisérii (totéž cítím u Babylonu a jsem rád, že Ridley toho svého Napoleona nejdříve pokrátil). Žijeme v době dlouhých filmů a občas mi přijde, že se v tom tvůrci vyloženě předhání. Toto téma si stopáž nepochybně zaslouží, jedná se zjevně o vytoužený příběh svého tvůrce, který jej dlouho toužil zadaptovat a já věděl, že to chci vidět, jen jsem zkrátka netušil (ačkoliv kulturu kolem Indiánů obecně nevyhledávám), že Killers of the Flower Moon, film stejně tak dlouhý jako jeho název, mě tak moc může míjet. A je mi to líto. Jsem rád, že jsem tento zážitek podstoupil v kině a Leovi asi budu fandit v dalších úspěších na ceremoniálech, ovšem nedovedu si představit, že bych na snímek ještě někdy znovu dokázal koukat. (05.11.2023)

Martin Scorsese a Eric Roth proměnili průměrnou, rozháranou knihu ve velký americký román. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou monumentální, mnohohlasou a nadčasovou kronikou úpadku společenství, které si sice uvědomuje, že svým chováním připravuje příští generaci o budoucnost, ale touha po bohatství je silnější než láska. Je to temné, pomalé a pocitově delší než třeba Irčan, ale ta délka, díky které postupně pronikáme do místní komunity a z první ruky pak sledujeme, jak se chamtivost a cynismus postupně a samozřejmě rozpínají nad krajinou, zapouštějí kořeny a zažírají se postavám pod kůži, má své opodstatnění. Po celou dobu se přitom nacházíme v blízkosti sebevědomého, zdánlivě všemocného, v jádru přitom docela banálního, někdy komicky tupého zla, jehož náležité potrestání se zdá dost nepravděpodobné, což je přesně tak frustrující a vysilující, jak Scorsese nejspíš zamýšlel. Hlas dobra je oproti tomu oslaben nemocí a podávanými „léky“ a omezuje se na vyjmenovávání toho, kdo zemřel (což už je takový Scorseseho trademark). Přesto má – i díky důstojnosti, která vyzařuje z Lily Gladstone – ve vyprávění centrální, totiž svědeckou roli. Zabijáci jsou především, a závěrečné cameo režiséra nás ohledně toho nenechává na pochybách, obžalobou vrahů, jejichž existence měla být z americké historie ideálně vymazána (protože z jejich zločinů mnozí profitují dodnes), a důrazným vznesením nároku na navracení lidskosti těm, jejichž životy byly před desítkami let zredukovány na pár tisíc dolarů. ___ Scorsese svůj žalozpěv režíruje s jistotou mistra. Efektními nájezdy kamery a plynulými steadicamovými záběry tentokrát šetří. Spoléhá na herce a cit Thelmy Schoonmaker pro rytmus. Jako zpráva o podstatě amerického kapitalismu by jeho ponor do temnot mohl být časem stejně zásadním dílem jako Obr (1956), Tenkrát na Západě, Kmotr nebo Až na krev. Prohlubovanou beznadějí a atmosférou nenávratného rozkladu mi to zároveň připomnělo Tárrovy filmy. Ne, v kinech to tenhle doklad, že i po sedmdesátce můžete natočit své opus magnum, nebude mít lehké. 90% (19.10.2023)

V rovině pohledu na k záhubě odsouzenou komunitu hutné, teskné, od režiséra typicky kousavé a chvílemi strhující. Ve stejně výrazné rovině rodinné ságy ze starých nedobrých časů ale ve všech ohledech slabší. Charakteristika ústředního trojlístku je totiž téměř od začátku jasně daná, mezi řádky je toho skryto jen málo a ve chvíli, kdy se přestane před divákem halit i poslední detail, je hotovo. Od té chvíle už nedává smysl důvěra konkrétních vztahů a tím pádem ani motivace zásadních činů v posledním aktu. A tím spíš pak nerozumím, proč tenhle měsíc kvete půlčtvrté hodiny, když by se všechny pohnutky i pointy vešly do dvou a nepřišel bych o významy ani hloubku. Čímž se dostávám k tomu, jak moc Scorsese miluje rozhazovačnost a formální rozmazlenost. Tam, kde má být stádo, je několik stovek krav, kde má být davová scéna, jsou lidi od obzoru k obzoru a tak (hlavně v úvodu) pořád dokola. I DiCaprio je tentokrát až nadužívaný a možnosti jeho zlomeného výrazu, jakkoli jindy dokonale funkčního, přetíženy, protože je divákovi téměř cpán před oči ve všech emocionálních extrémech. Chápu opájení se možnostmi kinematografie, ale na rozdíl od daleko chytřejšího Irčana, podobně rozvážné a opatrně jedovaté americké vzpomínky, tenhle kotouč podruhé už roztáčet nebudu. (15.12.2023)