Zelig

Zajímavý pseudodokument, ale jako film příliš nefunguje. Woody Allen má příležitost opravdu hrát jen v několika scénách, jinak si ho vůbec neužijete, protože zbytek filmu zachycuje atmosféru doby, proto zde nevystupuje a pokud ano, jsou záběry nasnímané v celcích a Allen nemluví ( vše nám odvypráví klasický dokumentární voiceover ). Nejde o postavy a příběh, ale především o formu a ta mě brzy omrzela. (12.11.2005)

Další nezapomenutelná Woodyho záležitost, zasazená přesně mezi perfektní satiru a úžasnou komedii. Za geniální tah považuji obsazení sama sebe jako Zeliga, protože jen Allen dokáže hlavního hrdinu obdařit zvláštní aurou. Navíc s každým dalším zhlédnutím tahle genialita zraje až k režisérovým nejlepším filmům vůbec. Takovýhle nápad se vyvažuje zlatem. Jedná se o něco, co si přivodil po mexické stravě. (25.11.2006)

Smrť, dane a každý rok ďalší film Woodyho Allena, tak nejako vyzerajú istoty súčasnosti. Woody Allen je fenomén, ktorý svojim dielom ostro rozdeľuje divákov na nadšených obdivovateľov a nezmieriteľných odporcov. Videl som pomerne málo jeho filmov a zatiaľ patrím skôr do tej druhej skupiny. Zelig má originálny nápad (dávno pred Forrestom Gumpom) a výborné technické riešenie. Bohužiaľ to je všetko. Okrem toho je tam už prítomný iba Allenov egocentrizmus, problémy psychotika a po pár minútach aj nuda. Aký rozdiel oproti českému Happy endu, kde tiež bol na začiatku originálny nápad. (17.09.2010)

Jako vždycky je moje hodnocení Allenova filmu pouze průměrné. Občas se u jeho filmů zasměju, ale že bych z nich padl na zadek, to tedy ne. Zelig je na jednu stranu v Allenově tvorbě příjemný tím, že se jedná o jakýsi pseudokument. Na první pohled tedy není stejný jako ostatní "allanovky". Na druhou stranu je snímek i při své poměrně krátké délce poněkud natahovaný. Kdyby byl zhuštěný do 30 minut, líbil by se mi víc. (08.11.2005)

Pro mě osobně nejnudnější Allen ever, měl jsem strašný problém to dokoukat. Co na tom, že se Allenovi dokonale podařilo napodobit dokumentární styl, o který usiloval, se všemi těmi mluvícími hlavami a přibližujícími se záběry na staré černobílé fotografie, protože přesně tohle je podle mě nejnudnější typ dokumentů pod sluncem, a doslova jsem u toho umíral. Navíc nesnáším mystifikaci jako takovou (mockumentary, chcete-li) a přišlo mi to i dokonale nevtipné, nezasmál jsem se u toho ani jednou. Působilo to na mě spíš jako opilost vlastním egem a topení se v nostalgii po dávno mrtvé éře, kterou jsem nezažil a osobně k ní nemám žádný vztah, takže víc jsem se s tím už minut nemohl. (14.10.2022)