Léto

Mimoriadne stráviteľná filmová jazda, prešpikovaná trpko-úsmevnými epizódkami a výbornými hudobnými vsuvkami. Priznám sa, že o ruskej undergroundovej scéne "zlatých sedemdesiatych" toho príliš veľa neviem, ale pozeralo sa na to fajn, bolo to uveriteľné, plné lásky (nielen) k hudbe, príjemnej nostalgie, mladíckej energie, a to všetko podfarbené horkosladkou pachuťou alkoholu. Palec hore za Skeptika a všetky scény s ním. 8/10. (20.03.2019)

Napsal bych, že to bylo příjemné filmové překvapení - na film jsem do kina vyrazil v podstatě o něm nic netuše - kdybych ovšem už od Serebrennikova neznal dva jeho starší snímky, Den v Jurjevu a Nevěra, které mám velmi v oblibě; považoval jsem proto téměř za jisté, že i Léto nemůže být špatný film, je-li pod ním podepsán stejný režisér, což se nakonec i potvrdilo. Film je to velmi povedený, především pak hudební stránka je absolutně bezchybná, a ještě druhý den mi stále v hlavě hrajou ty skvělé písničky, které ve filmu zazní. Absence příběhu mi nevadila - především dlouhá úvodní sekvence na pláži se mi velmi líbila svou uvolněnou a autentickou atmosférou - a v závěru mě i trochu zamrazilo, když se u jednotlivých postav objevily letopočty zobrazující, kdy trval jejich krátký život. Osobně se mi tam místy ale přece jen trochu vkrádala nuda, a kdyby to bylo řekněme o půl hodiny kratší, asi bych to uvítal. Nejsem ani příznivcem použití b&w kamery v 21. století, pro mě je černobílý obraz spjat s určitou érou, která už skončila, a nevidím smysl v tom se k tomu vracet - přijde mi to prostě samoúčelné. A přišlo mi i líto, že ačkoli se film odehrává v Leningradu (Petrohradu), mohl by se odehrávat vlastně kdekoli v Rusku, protože z města není ukázáno v podstatě nic - povzdech čistě soukromého rázu. Při sledování Léta se mi mimochodem vybavila spousta podobných hudebních filmů, jako např. Made in Hungaria nebo Šviháci. (14.08.2018)

Viděl jsem na hudebním multižánrovém hudebním festivalu Opener v Gdyni v Polsku. Film o svobodě a revoluci. Léto 1981, Leningrad žije rockem ze západu inspirovaným ze západu umělci jako David Bowie, Blondie, Lou Reed, T-Rex czy Sex Pistols. Majk je hvězda undergroundové hudební scény a králem rockového klubu, kde má mládež zakázané poslouchat koncerty. Je to film o lásce mladíků ke krásné Nataše a rozkvětu hudby. Filmu tleskal festival v Cannes, ale ruský režisér Kirill Serebrennikov seděl v domácím vězení. O to více z plátna dýchá nálada nadějí počátku 80. let, kdy se v Leningradu potkají lídr skupiny Zoopark s příští rockovou legendou kapely Kino. Dob, kdy ideologicky podezřelý rock voněl zakázaným ovocem neoficiální kultury, kdy na koncerty připomínající „bytový bigbít“ lezly fanynky oknem a statečnější kluboví činovníci se zmítali v obavách, kdy si na ně strana došlápne. Postavy se baví o Jaggerovi, Dylanovi či Blondie a vesele šokují své okolí, třebaže schytají pár ran, když marně vysvětlují, že Sex Pistols jsou dělníci, nikoli nepřátelská muzika. Právě v době vyhrocených protiruských nálad je dobré si prostřednictvím Léta připomenout, že všude, tedy i na sovětské půdě, žili Plastici a Sklepáci svého druhu, nadšenci, kteří pracně lovili drobty angličtiny z textů svých západních idolů a jejich desky na burzách. Kteří zažívali před komisí ponižující schvalování vlastních písní, neboť „sovětský rocker musí hledat v lidech to dobré“, takže je vydávali za satirickou kritiku opilství a příživnictví. odkazy k muzikálu Vlasy.Škoda, že nadmíru nastavovaný snímek ztratí v druhé půli energii. Ale gradaci mu mimo plátno dal život sám. Viktor Coj zahynul roku 1990 v pouhých 28 letech za volantem (rok nato zemřel i Naumenko). Tehdy v Cojově nekrologu stálo: „Znamenal pro naši mládež víc než jakýkoli politik, celebrita či spisovatel. Nikdy nelhal, nikdy se nezaprodal, žil tak, jak zpíval. Coj je poslední rockový hrdina.“ (09.07.2019)

"Co zrovna posloucháš?" "Svý kámoše jak chlastaj." ___________ [1981: Ленинградскaйa Одиссея] Neskutečně osvobozující zážitek a zároveň báječná feel-good oslava léta, kamarádství, mládí, milostných trojúhelníků, nostalgie, rebelie vůči autoritám, rock n' rollu a undergroundový muziky – to vše paradoxně jako nadějeplný kontrast na pozadí Sovětskýho ideologickýho marasmu. Fakt báječná a neobyčejně podmanivá černobílá hudební pohádka, která snadno strčí do kapsy všechny západní oponenty svýho subžánru. Láska na první pohled! 🖤🤍 (26.04.2020)

Flimů o rockových kapelách, většinou ve virtuální podobě, nebo jedné z možných, která se nestala, valem roste. Nyní zde máme novou vlnu (samozřejmě se starým obsahem) z pohledu ruských mladíků. Jejich životní příběhy se ztrácejí pod vrstvou hudby (vyzdvihl bych "message" od Blondie", ale vybral bych si jinou citaci, nikoli "You can call me any day or night", ale "Emotions come, I don't know why, Cover up love's alibi"), která tu hraje prim a mládež se jí ve svých tužbách, částečně aktivně a částečně pasivně, přizpůsobuje. (12.04.2020)