Na nože

Popravdě vyšetřování zločinu, o němž si divák brzy myslí, že ho už nic nepřekvapí, protože všechno ví, je zpočátku nudné konverzační drama vhodné na divadelní prkna. Jak už to ale bývá, trpělivost přináší růže nejen Craigovi, nýbrž i divákovi. Střípky do sebe začínají postupně zapadat a nakonec se výsledný obraz předvede v plné kráse. Tedy, určité věci divák znát nemůže, což připomene nejen zmiňovanou Agathu Christie, ale třeba i vraždy v Midsomeru. S nimi je i podobnost ohledně panské rodiny chovající se povýšeně a namyšleně, byť většina členů má holou řiť. Není to typická třeskutá komedie se suchým anglickým humorem, ale když se nechá člověk vtáhnout, vcelku si ji užije... (30.08.2021)

Luxusní práce. Společně s Tenkrát v Hollywoodu a Irčanem jediný film roku, u něhož mě tak moc bavil samotný proces dávkování informací a okázalého odkrývání fabule. A není to opravdu jen záležitost na jedno zhlédnutí, jejíž půvab by po znalosti vyústění uvadal - v krátké době jsem film viděl dvakrát a právě na podruhé jsem si ještě více užíval celkový koncept, žánrové odkazy a jednotlivé vtipy, které často tvoří perfektní střih a promyšlené střídání zamlčovaných a obměňovaných hledisek vyslýchaných aktérů. Ona také není dominantním vypravěčským prvkem zvědavost nad identitou vraha (přeskočte závorku kvůli spoileru - což podtrhuje fakt, že ve finále onu vyšetřovanou vraždu vlastně nikdo nespáchal), nýbrž zábavné vedení pozornosti skrze flashbacky, ironicky laděné vztahy mezi aktéry a odhalování samotného pozadí, nikoli pachatele. A rovněž díky úžasným hercům a chytlavým dialogům nemám obavy, že to nebude srovnatelná sranda i při dalších projekcích. A nebo v rámci pravděpodobného pokračování.. 90% (17.02.2020)

Luxusní moderní detektivka hrající si s žánrovými pravidly. Johnson je pan vypravěč, ani na chvíli divák neztratí nit. Napětí se dá krájet téměř celý film. Herecky jde o neskutečný koncert. Craigův vyšetřovatel nechá zapomenout na Bonda během chvilky a Ana de Armas na svých bedrech nese srdce celého příběhu. Ten film je jako kobliha s dírou, ve které je další kobliha... s dírou... kterou vyplňuje skvělá pointa. (07.02.2020)

Má to své momenty, herci jsou fajn, ale stejně jsem (a napadla mě hned Branaghova Vražda v Orient expresu) cítil mírné zklamání z nenaplněných očekávání kvalitní a hutné detektivky. Nejdřív drhne tempo, první půlhodinu rozhodně. Pak jsem se do téhle detektivní látky dostal, orientoval jsem se v ní bez potíží, ale překombinovanost ještě (snad nikdy) nikomu neprospěla. Hodně dialogů, (jednorozměrných) postav, přetvářek a lží, ale smíšené pocity převládají. Začíná to (jak jinak než) vraždou. Zámožná rodina přitom na venkovském sídle právě oslavila půlkulaté narozeniny věhlasného autora tajemných detektivních příběhů. Během oslavy naštval několik členů (rozhádané) rodiny, se svou ošetřovatelkou si dal partičku deskové hry, dostal své léky a měl jít na kutě. Jenže ráno je dům plný pochybností, vyšetřovatelů, jednoho soukromého očka a zvědavých pozůstalých, proč a co se vlastně stalo a hlavně jak to asi bude s dědictvím. Žánrově je to docela zmatek. Od každého trochu, ale nikdy pořádně. Ano, zprvu si divák myslí, že ví, jenže tvůrci ho docela umně přesvědčí o opaku, jenže pak se ty změny začnou zajídat a ve finále mi bylo jedno, jestli hlavu rodiny zakousl medvěd nebo náhodou neleží někde na pláži v Karibiku. Taková ta nejistota mě prostě nenapínala, nebavila. Čas ukáže, ale myslím, že za pár měsíců si málokdo vzpomene. Místy moc tlačíme na pilu, zvratů je najednou moc a snaha překvapit diváka jede hrozně na sílu. I z herců nikdo vyloženě neexceluje (snad jen kouzelná Ana de Armas), přitom tolik solidních profíků. Troufám si tvrdit, že potíž je v režijním vedení. Pocitově musím dát (jen) tři hvězdy. (15.01.2020)

Takový duchem chudší sourozenec posledního zfilmování Vraždy v Orient Expresu. *** I zde má detektiv projevit vnímavost pro ryzí dobro a ušlechtilou krásu srdce, jež jsou nadřazeny striktnímu a omezenému vnímání toho, co se běžně chápe jako pravda a spravedlnost, a jedině díky tomu se mu podaří případ jednak rozlousknout (skoro stejně tak rychle jako vnímavějším divákům) a jednak i morálně vyřešit. Nicméně kde první zmíněný film byl v tomto příliš subtilní a jímavý až mimo rozlišovací schopnosti či ambice většiny diváků (můj komentář k němu, který mě paradoxně přiměl zpětně napsat až tenhle výtvor, zde: https://www.csfd.cz/film/53978-vrazda-v-orient-expresu/komentare/?comment=11342978), tenhle snímek je pro změnu o to doslovnější a banálnější, jako by byl vyloženě míněn pro pomaleji chápající, emočně oploštělé publikum. *** Záživné to bylo asi jako číst Shakespeara – kam jinam sáhnout, když už srovnávám s počinem Kennetha Branagha – tezovitě převyprávěného v amerických floskulích a komiksových obrázcích na čtvercové stránky omyvatelného leporela tak, že se vytratí veškerá velkodušnost, jemnost a komplikovanost prožívání i utváření. Zápletka sama není vůbec hloupá, ale práce s ní i s vykreslením postav je tak povrchní a deproblematizovaná, že by si divák zbytečně lichotil, že stačil držet krok. *** Za základní problém přitom považuji, že navzdory proklamovanému žánru film ve své klišovitosti, jakkoli mohla být záměrná, nebyl vůbec vtipný, ani obyčejně směšný, komický, ani nijak nenaznačoval, že o to usiluje, natož aby zvolená forma měla nějakou přidanou hlubší hodnotu či satirický pel. Bylo to prostě jen právě tak nevtipně prosté, jak jsme to viděli, milý Watsone, prosté všech mystérií bytí. Jen díra uprostřed donutu, která nezasytí, jen pro nic mnoho povyku. *~ (29.01.2020)