Postřižiny

Postřižiny - prastarý předkřesťanský slovanský rituál, při němž se jako symbolické zdůraznění iniciace vstupu pomezi dospělé mladému jinochovi ostřihali vlasy. Bohumil Hrabal však ve svém textu dává význam postřižin ještě do jiných konotací - jde přeneseně o myšlenku zkracování vzdáleností, které evokuje příchod nového vynálezu - rádia. Spojení éterem zkrátí podle očekávání vzdálenosti a zmenší tak svět. Tahle předzvěst dnešního globálního světa a jeho skutečného subjektivního zmenšení (zajisté také s příchodem filmu, televize, Internetu atd.) resonuje hlavní významovou rovinou Hrabalova textu. Myšlenka zkracování se stylizované literární postavě autorovy matky zalíbí natolik, že se rozhodne zkrátit také sukni (od kotníků ke kolenům), ocásek svému psovi, spolu s Pepinem zkrátí i nohy židle a stolu a nakonec i vlasy podle vzoru černošské fenomenální tanečnice Josefiny Bakerové. Bohumil Hrabal ve svém úchvatném románu chtěl hlavně vykreslit a idealizovat svůj dětský svět a postavy v něm se pohybující. Stvořil tak literární stylizované postavy svých rodičů, Maryšky a Francina, a také svého strýce - velkého pábitele Pepina. Zřejmý je dualita světů a postav obou bratrů - zatímco Francin je střízlivý, pragmatický a dá se říci přízemní a opatrný člověk, ukřičený Pepin je jeho pravý opak - ztělesnění živelnosti, touhy po dobrodružství a vitální radosti ze života (Jiří Menzel pak zjevně akcentoval ještě charakterové vyznění do jakési obdoby Haškova Švejka, ono švejkovství je transparentní, ale ve filmu se nedá jednoznačně definovat, zda je Pepin skutečný pábitel či prostoduchý blázen - schází tu Hrabalovský literární narační tok spojený s touto postavou, tady jsou jen torza Pepinových příběhů). Taková je i Hrabalova stylizovaná maminka, která je zidealizovaným obrazem zemitého zdraví a životní síly (důraz na pojídání masa a pití piva), ale i přirozené krásy a elegance, patetické oslavy ženství. Idealizovaný svět rodičů a ,,zlaté časy" dětství se pro Hrabala staly centrem příběhu. Jiří Menzel používá coby analogii tohoto autorského přístupu stylizaci k poetice amerických němých grotesek (zatmívačky, roztmívačky, v některých scénách zrychlený obraz akcentující situační komiku a odpovídající groteskovou hudbu, řetězení gagů bez potřeby replik...), zalidňuje svůj film obrovským množstvím figurek (nedá se říci, že by šlo přímo o charaktery postav, jak je normálně zvykem), které slouží jen k pronášení bonmotů či jsou zapojeni v situační komice, vytvářející jakési volné filmové pásmo, mozaiku napletenou na volnou příběhovou linii, poetiky adorace přelomu století (né nepodobné filmům o českém géniovi Cimrmanovi) či zapojení různých metatextů (dobových reklamních sloganů...). Ta záměrná idyličnost ve vykreslení rodičů i pohody domova z Hrabalova textu se přenáší i do Menzelova filmu - a to dokonce hypertrofovaně až v jakési poetice idyličnosti - Menzel tak vytváří analogii k biedermeierskému vidění světa (což je možná typické i pro jeho další filmové adaptace). Ztrácí se naopak určitá expresivnost a hlavně komplikovaná stavba textu a ono pábitelství, které je v podání strýce Pepina jen slabou ozvěnou jeho literárního předobrazu. Přesto jsou Postřižiny vynikající a takřka dokonalý film, plný laskavého humoru i vidění světa, bezpočtu legendárních hlášek, ale především poctou a pomníkem onomu budoucímu spisovateli, kterého Maryška nosí pod srdcem pro svého Francina... (27.12.2007) (méně) (více)