Dunkerk

Mám s tím v zásadě jen tři problémy. 1) Komplikovaná struktura je zajímavá, ke konci už mi ale těch návratů a dovysvětlivek přišlo přeci jen moc. 2) Vzhledem k bodu jedna je až paradoxní, že zatímco některé momenty film "obkrouží" klidně i pětkrát, podstatná část příběhu Cilliana Murphyho je úplně vynechaná. 3) Nerozklíčoval jsem, proč zhruba jen čtyři kratičké scény nejsou v IMAX formátu? Ale jako celek Dunkerk táhne. Nolan znovu dokazuje, že práci s obrazem a "nervózním" zvukem dotáhl k dokonalosti, měřítko filmu je ohromující, akce strhující a závěr tlačí únosně na strunu emocí, aby byl "jen" dojemný a ne přeslazený. O tom, zda hodnocení poletí nahoru či dolů rozhodne druhá projekce. A tady váhám, jestli si mě zvolené vyprávění nakloní na svoji stranu nebo se potvrdí (a toho se obávám), že je to vlastně jen hezká, ale přebytečná autorská exhibice (jakkoli oceňuji odvahu a samotný nápad propojit optiku vojáka na souši = týden, civilistů na lodi = den a letců = pár hodin). Na druhou stranu zůstane silné vykreslení zmaru, beznaděje a vpravdě geniální práce s "neviditelným" nepřítelem. Projekce v IMAXu je každopádně povinností. Na malé televizi bude, podobně jako například u Gravitace, kouzlo stěží poloviční. 85% (19.07.2017)

Nolanovi nelze upřít, že nenatočil jen další válečný snímek dle osvědčeného schématu. Jede sice v mnoha ohledech na vlně válečných velkofilmů ze staré školy, jaké se dnes již nedělají, akorát v podobě v jaké se ani nikdy nedělaly. Dle vzoru Greengrassova Letu číslo 93 se v pohledu na operaci Dynamo oprostil od veškerého politického podhoubí, žádná stanoviska nezaujímá, zrcadla nenastavuje, ostatní strany konfliktu ho nezajímají, upozaďuje charaktery, dialogy i příběh a soustřeďuje se na jedno jediné; pocity účastníků zmatečné evakuace statisíců od domoviny odříznutých vojáků. Jede se (až na echt promyšlenou strukturu vyprávění a formu, kterou si lze plně vychutnat až při následné projekci) striktně dle konceptu „pláž/týden-voda/den-vzduch/hodina" s neviděným nepřítelem a tak naplno zprostředkovává pocity pilotů uzavřených ve stísněném ohlušujícím kokpitu, zatímco někde kolem krouží němečtí stíhači, panikařících tonoucích chlapců ve vzdouvajících se nočních vlnách a vojáků na souši, kteří nevědí, zda se na ně při evakuaci dostane řada či zůstanou na pospas postupující německé mašinérii. V tom tkví zdaleka největší síla filmu. Obsazení lepší být nemohlo, protože byť se Branagh nehne z mola, Hardy z kokpitu či Rylance od kormidla, tak jsou tak přesvědčiví a charismatičtí, že více už to nejde. A přitom vše hrají čistě očima či neznatelnými gesty (a v případě Cainea čistě intonací). Výsledek je díky symbióze Nolan/Zimmer/Smith nesporně strhující, mrazivý, nervy drásající i intenzivní a zemitou produkcí (rozdíl oproti sebelepším CGI je prostě hmatatelný, ne že ne) i technicky vymazlený majstrštyk jako žádný jiný široko daleko. Jenže… Jenže zároveň je fenomenální Zimmerovo ozvučení (ohudebnění to vskutku není) nadužíváno tak, že duní a ťiká bez ustání celou stopáž. Bez ustání. Opakuji bez ustání. Chápete to? Bez ustání! Ani vteřinu ticha, ani vteřina bez na nejvyšší možnou intenzitu pumpujícího skřípotu, přitom "poklidné" pasáže na lodi by si o tiché momenty přímo říkaly. Ovšem i tak jde o „dunkerkský zázrak", protože opit sedmdesáti milimetrovým imaxovským rohlíkem, jsem dýchal výhradně v rytmu udávaným Nolanem. (21.07.2017)

Nolan to zase dokázal ? A co vlastně ? Dokázal tak maximálně technicky brilantně natočit známý válečný konfilikt, bez zbytečných trikových ruchů, které by rozostřili jak vizuál, tak celkový umělecký dojem. Jestli se budou předávat ceny za zvuk a kameru právě zde, není se čemu divit. Zároveň dokázal jako obvykle trefit dokonale přesně současný hrot umělecky ambiciózního mainstreamu. Tedy natočil inteligentní film pro masy s ratingem PG13, na který může jít do kina v podstatě kdokoliv. Samozřejmě k tomu notně pomáhá látka o které se pojednává, ale i tak klobouk dolů. Nad dalšími jeho trademarky se nemá cenu pozastavovat. Jsou opět suverénní a sebevědomé. Kamera Hoytema a hudba Zimmer. Když se ale člověk ohlédne zpět v čase za dalšími filmy, kterým se podařilo trefit (či definovat) zmiňovaný "hrot", bylo u toho mnohem více emocí. A to se bavíme o filmech v podstatě zánovních. Jednu, dvě dekády zpět, kdy se už točilo velmi podobně, tedy technicky patřičně vycizelovaně, s podobnou dynamikou a mnohdy i filozoficko/politickou základnou. Nemusíme chodit příliš daleko, vždyť některé milníky točil sám Christopher. Nelze Nolana neuznávat. Je fantastický, ale Dunkerk je v podstatě dokumentaristická rekonstrukce s hvězdnými ksichty. Co dělá film filmem jsou emoce. vztahy, hmatatelné postavy. Tyto atributy tu u údajně nejlepšího režiséra áčkového Hollywoodu tentokrát téměř absentují. A s tím se nehodlám smířit a dát bezmyšlenkovitě plný počet. (22.07.2017)

Nolan je zkrátka jediný režisér se na světě, který si může vybrat na svůj příští film naprosto cokoliv za libovolnou hromadu peněz a každého to zkrátka bude zajímat. Je velmi důležité si uvědomit jak moc je námět komorní a jak odlišně ho Nolan natočil. Nevidíme v něm jediného Němce a jedinou hmatatelnou hrozbou jsou neidifikovatelné letouny, které sem tam pokropí pláž plnou spojenců bez funkční defenzívy. Zároveň je třeba dodat, že Dunkirk rozhodně není o herectví. Samozřejmě je film plný známých a kvalitních herců (hodně mě potěšil můj oblíbenec James D'Arcy), ale třeba Tom Hardy je až do famózního konce celý v obličeji vidět jednou na pár sekund (scéna z traileru) a dál už Chrisovi musíme věřit, pokud nemáme vyloženě ostříží zrak, že vypouklé, děsivé a nekompromisní oči známé z Dark Knight rises opravdu patří Hardymu...a takový Kenneth Branagh taky moc šancí nedostane. Dunkirk je jedna velká přehlídka naprosto úžasného audiovizuálu s neuvěřitelně bombastickou kamerou Hoyte Van Hoytemy (kdo povzdychával nad roztřesenou kamerou ze Spectre, tak tady bude slintat blahem), která hlavně v letadlových sekvencích dokáže pořádně zamotat hlavu a myslím si, že minimálně tady je ten zlatej plešoun sakra jistej. A když jsme u toho, tak nemůžu opomenout formát, který Chris Nolan zkrátka miluje a jako jeden z mála na něj nedá dopustit a to všude vyzdvihovaný 70mm film, který je navíc díky nejmodernější technologii a IMAX kamerám v Imaxovém sálu roztažen po většinu stopáže na plnou velikost plátna a je to ohromující zážitek. Sice by dle mého měl i digitál být roztažen na takovou velikost, aby dávalo větší smysl si za takový luxus připlácet, ale zkrátka se od Nolanova tři roky starého Interstellaru až na pár výjimkových scén několika filmů tak nestalo. Abych to tedy shrnul, tak Dunkerk je tedy skutečně dílo od mistra v oboru, které ale jen stěží uspokojí pravidelné konzumenty blockbusterů po stránce epičnosti, jelikož kombinuje krásné záběry s jako vždy líbivě korespondující hudbou Hanse Zimmera, která tentokrát postrádá nějaký výraznější motiv, není však o nic méně strhující ve vygradovaných momentech a je s celým filmem v až nebezpečné korespondenci. Nejlepší režisér současnosti si jednoduše vyhrál s komorností námětu a zbytečně nepřidával moneyshoty, které dělají z blockbusterů blockbustery. Dostáváme tedy malý film za více než sto mega, ovšem hravě překonávající kdejaké megafláky sázející na žánrovou jistotu. Napoprvé nadšený nejsem, jelikož to úplně najednou vstřebat nejde, ale velice spokojený ano...9/10 PS : Absolutně nemůžu pochopit Nolana, jak vůbec mohl zapnout kamery bez Michaela Cainea (Ale alespoň něco přecijen). Viděno v kině 2x. (20.07.2017)

// Ty vole, jednou to asi přijít muselo, no. Poprvé odcházím z kina po filmu Christophera Nolana a jsem zklamanej. Zklamanej, že to se mnou absolutně nepohlo. Že jsem se ani na minutu nedokázal ponořit do děje. Zklamanej, že hrátky s časem vůbec nedávaly smysl, že byl konec nepochopitelně uspěchanej a prázdnej, a konečně, že v tom filmu nedokážu vymyslet jedinou pasáž, která by mě vlastně bavila. Dokonce ani ten Hardy, byť to bylo natočený moc pěkně. Úvodních 5 minut v IMAXu slibnejch, zbytek ale obří zklamání. Krucinál. #zlatyopice 6/10 (20.07.2017)