Dunkerk

Myslím, že rozumím tomu, proč je mnoho lidí z Dunkirku nadšených. Samotný nápad s propletením tří dějových linií se mi líbil a vymyšleno to bylo dobře. Ale naprosto na mě nezabrala ta audiovizuální velkolepost a intenzita, protože jsem se prostě nedokázal identifikovat s alespoň některou postavou. Nolan přestřelil a charaktery potlačil tak moc, že mu zbyla chladná projížďka jednou válečnou epizodou, při jejímž sledování mi bylo úplně jedno, jak to s hrdiny dopadne. Díky té přehnané odosobněnosti mi taky dost vadilo to, co bych jinak přešel mávnutím ruky, a to naprostá absence krve. Je to paradox, který vlastně souvisí s tím nezájmem o postavy, protože bez krve ti vojáci vypadají jako nezajímavé figuríny. (15.09.2017)

„Len sme prežili.“ – „To stačí.“ Nemôžem povedať „gigantické sklamanie“, pretože som od tohto filmu nič extra nečakal. Minimálne som ale čakal špičkové akčné scény s údajne bravúrnou hudbou. Ničoho takého som sa ale nakoniec nedočkal. Postavy ma nezaujímali, vizuálna stránka ma nechala chladným... Ani neviem, čo by som vyložene vyzdvihol. Možno trocha Kennetha Branagha a Toma Hardyho, ale nedá sa povedať, že by podávali herecké výkony, sú to skôr figúrky na šachovnici. Asi najviac ma zaujala príbehová linka s civilnou loďkou – a aj ona bola dosť nudná. Rozmýšľal som nad hodnotením 40%, tak ale zas až také zlé to nebolo. Len nezáživné a nič mi to nedalo. (04.01.2018)

Naprosto jedinečný fyzický zážitek z filmu. Od Vojína Ryana nebylo obklopení válkou sugestivnější. Nolanova dlouhodobá spolupráce s Hansem Zimmerem by si konečně zasloužila hlubší analýzu, protože mě specielně v Dunkirku dohání ke schizofrením pocitům. Nicméně velmi funkčně podtrhuje samu událost jako hlavního hrdinu filmu a několik dějových a časových rovin pomáhá udržet v nepřetržitém napětí válečného survivalu. (18.11.2017)

Nolanovi nelze upřít, že nenatočil jen další válečný snímek dle osvědčeného schématu. Jede sice v mnoha ohledech na vlně válečných velkofilmů ze staré školy, jaké se dnes již nedělají, akorát v podobě v jaké se ani nikdy nedělaly. Dle vzoru Greengrassova Letu číslo 93 se v pohledu na operaci Dynamo oprostil od veškerého politického podhoubí, žádná stanoviska nezaujímá, zrcadla nenastavuje, ostatní strany konfliktu ho nezajímají, upozaďuje charaktery, dialogy i příběh a soustřeďuje se na jedno jediné; pocity účastníků zmatečné evakuace statisíců od domoviny odříznutých vojáků. Jede se (až na echt promyšlenou strukturu vyprávění a formu, kterou si lze plně vychutnat až při následné projekci) striktně dle konceptu „pláž/týden-voda/den-vzduch/hodina" s neviděným nepřítelem a tak naplno zprostředkovává pocity pilotů uzavřených ve stísněném ohlušujícím kokpitu, zatímco někde kolem krouží němečtí stíhači, panikařících tonoucích chlapců ve vzdouvajících se nočních vlnách a vojáků na souši, kteří nevědí, zda se na ně při evakuaci dostane řada či zůstanou na pospas postupující německé mašinérii. V tom tkví zdaleka největší síla filmu. Obsazení lepší být nemohlo, protože byť se Branagh nehne z mola, Hardy z kokpitu či Rylance od kormidla, tak jsou tak přesvědčiví a charismatičtí, že více už to nejde. A přitom vše hrají čistě očima či neznatelnými gesty (a v případě Cainea čistě intonací). Výsledek je díky symbióze Nolan/Zimmer/Smith nesporně strhující, mrazivý, nervy drásající i intenzivní a zemitou produkcí (rozdíl oproti sebelepším CGI je prostě hmatatelný, ne že ne) i technicky vymazlený majstrštyk jako žádný jiný široko daleko. Jenže… Jenže zároveň je fenomenální Zimmerovo ozvučení (ohudebnění to vskutku není) nadužíváno tak, že duní a ťiká bez ustání celou stopáž. Bez ustání. Opakuji bez ustání. Chápete to? Bez ustání! Ani vteřinu ticha, ani vteřina bez na nejvyšší možnou intenzitu pumpujícího skřípotu, přitom "poklidné" pasáže na lodi by si o tiché momenty přímo říkaly. Ovšem i tak jde o „dunkerkský zázrak", protože opit sedmdesáti milimetrovým imaxovským rohlíkem, jsem dýchal výhradně v rytmu udávaným Nolanem. (21.07.2017)

Nolan to zase dokázal ? A co vlastně ? Dokázal tak maximálně technicky brilantně natočit známý válečný konfilikt, bez zbytečných trikových ruchů, které by rozostřili jak vizuál, tak celkový umělecký dojem. Jestli se budou předávat ceny za zvuk a kameru právě zde, není se čemu divit. Zároveň dokázal jako obvykle trefit dokonale přesně současný hrot umělecky ambiciózního mainstreamu. Tedy natočil inteligentní film pro masy s ratingem PG13, na který může jít do kina v podstatě kdokoliv. Samozřejmě k tomu notně pomáhá látka o které se pojednává, ale i tak klobouk dolů. Nad dalšími jeho trademarky se nemá cenu pozastavovat. Jsou opět suverénní a sebevědomé. Kamera Hoytema a hudba Zimmer. Když se ale člověk ohlédne zpět v čase za dalšími filmy, kterým se podařilo trefit (či definovat) zmiňovaný "hrot", bylo u toho mnohem více emocí. A to se bavíme o filmech v podstatě zánovních. Jednu, dvě dekády zpět, kdy se už točilo velmi podobně, tedy technicky patřičně vycizelovaně, s podobnou dynamikou a mnohdy i filozoficko/politickou základnou. Nemusíme chodit příliš daleko, vždyť některé milníky točil sám Christopher. Nelze Nolana neuznávat. Je fantastický, ale Dunkerk je v podstatě dokumentaristická rekonstrukce s hvězdnými ksichty. Co dělá film filmem jsou emoce. vztahy, hmatatelné postavy. Tyto atributy tu u údajně nejlepšího režiséra áčkového Hollywoodu tentokrát téměř absentují. A s tím se nehodlám smířit a dát bezmyšlenkovitě plný počet. (22.07.2017)