Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Filmy Wese Andersona se poznají velmi snadno. Výrazná vizuální stylizace, sázení na bizarní postavičky či sázení na v podstatě suchý humor. Filmy Wese Andersona nejsou pro každého, přesto má Anderson solidní základnu fanoušků i díky jeho filmům jako Život pod vodou, Fantastický pan Lišák, Až vyjde měsíc či Grandhotel Budapešť. Francouzská depeše Liberty, Kansas Evenining Sun je již jeho 10. celovečerním filmem a vůbec bych se nebál říct, že tento film bude jednou kariéru Wese Andersona vystihovat z jeho filmů nejvíce.   Francouzská depeše je další vizuální oslňující Andersonovkou, kdy Wes Anderson zůstává ve své komfortní autorské zóně. Jistě zamrzí, že se Wes Anderson nepokouší jako tvůrce vyvíjet, na rozdíl od takového Woodyho Allena se ovšem i právě oslňujícímu vizuálu dá v podstatě sázení na další dávku téhož odpustit. Lidé, kteří nemají Andersonovy filmy rádi by se měli Francouzské depeši automaticky vyhnout obloukem, protože tohle je skutečně nejvíce wesandersonovský film , který člověk může vidět.   Při sledování opět může divák hrát bingo spočívající v tom, kolik známých tváří se ve větší či menší roli na plátně objeví a být možná jen zklamaný, že se jeho favorit objeví skutečně v epizodní roli. U Francouzské depeše by se ovšem dalo podepsat známé ´´ není malých rolí, ale malých herců ´´. A ty u Francouzské depeše určitě nejsou. V menší či větší roli tak určitě zaujmou nejen známí členové repertoáru Andersonových filmů jako Bill Murray, Owen Wilson, Tilda Swinton, Adrien Brody či Frances McDormand, ale i nováčci Timothée Chalamet, Benicio Del Toro a Jeffrey Wright a další várka známých tváří, jejichž vyjmenovávání by zabralo zbytečně příliš času.   Jedná se o povídkový film, který je složen ze 4 novinových článků, které propojuje právě zákulisí vydávání posledního vydání časopisu French Dispatch. První větší příběh, který se točí kolem šíleného vraždícího malíře v podání Benicia Del Tora možná nastaví laťku až příliš vysoko a následující dva příběhy již laťku úplně nedoženou. Každý z příběhů je ovšem vyprávěn svým vlastním způsobem, Anderson zde zkouší různé filmařské techniky a řeči o filmu, který je milostným dopisem filmařiny vlastně najednou začnou dávat naprostý smysl. Kreativní Anderson rázem dokáže přijít s komiksovými sekvencemi, snaží stylizací i atmosférou skutečně vyvolat pocit, že člověk sleduje Francii v rané 2. polovině 20. století.   V těch příbězích jde vlastně najít mnoho. Pokusy o satiru, grotesku, kritiku umění a všeho možného. Výrazná část filmu je černobílá a Andersonovy hrátky s barvami tak musí jít tak trochu stranou, pořád film ovšem nepřichází o výjimečný vizuál a skutečně kreativní filmařské techniky. Anderson se sice pořád v rámci své kariéry točí v kruhu, bylo by ovšem nefér říct, že alespoň částečně nezkouší trochu něco jiného minimálně v rámci vizuálního vyprávění.   Za zmínku určitě stojí i další bravurní soundtrack Alexandra Desplata, který byl díky svým francouzským kořenům ideální volbou pro složení hudby k tomuto filmu. Po Fantastickém panu Lišákovi, Až vyjde měsíc a Grandhotelu Budapešť vznikl další fantastický Depslatův soundtrack k Andersonovu filmu.   Krom zmíněného faktu, že se Anderson jako tvůrce v podstatě nikam neposouvá mám s Andersonovou novinkou osobně stejný problém, který mám s jeho filmy již od Takové zvláštní rodinky. Tedy fakt, že se u mě Anderson pocitově (krom fantastického vizuálu) krve nedořeže a i když je ve filmu cítit lehká snaha o emoce, ve finále vlastně nikam nevedou. Po dovyprávění všech článků finálního čísla Francouzské depeše a snaze o dojemnou tečku v podobě epilogu jsem vlastně pociťoval, že jsem viděl další Andersonův vizuálně úžasný film, kterému jde v oblasti řemesla něco vytýkat těžko, jde ovšem pořád jen o špičkově naleštěné řemeslo, kterému alespoň trochu chybí duše. A je pořád faktem, že po povídce se šíleným Beniciem Del Torem filmu spadne řetěz. Přesto jde o další zážitek, který by si z fleku mohl dojít jako Grandhotel Budapešť pro Oscara za výpravu a kostýmy., především i proto, že se tvůrce výpravy Adam Stockhausen a tvůrkyně kostýmu Milena Canonero k následujícímu celovečernímu Andersonovi vrátili. Wes Anderson ovšem už natočil lepší filmy.   Francouzská depeše bude jedna z vizuálně nejvýraznějších filmových záležitostí roku 2021, přičemž fandové Wese Andersona si přijdou na své a jeho odpůrci budou opět hlasitě nadávat. Některé může zamrzet, že Anderson očividně ve své kariéře odmítá natočit něco tak trochu jiného, ve své komfortní zóně ovšem pořád tvoří to, co mu jde nejlépe. Pokud minimálně takhle povedené bude i chystané Asteroid City s Tomem Hanksem, Scarlett Johansson, Margot Robbie a známým repertoárem Wese Andersona (Bill Murray, Tilda Swinton, Adrien Brody), pořád bude důvod k radosti...... (18.11.2021) (méně) (více)

"Zajímavá freska." "Co že jste to kurva řekla? No to si snad ze mě dělá prdel. Ten hajzl tu píčovinu namaloval na zeď!" ________ Kdo si hraje, nezlobí - a u pana hračičky Wese Andersona to platí nejmíň trojnásob. Andersonův nejnovější celovečerní příspěvek, tedy poetická mozaika malebného městečka Ennui, kde sídlí pobočka magazínu 'Francouzská depeše' - po níž nese snímek i svůj název - je inspirován historií ikonického kulturního časopisu New Yorker, a stejně jako onen časopis je i příběh samotného filmu v podstatě leporelo novinových reportáží s anekdotickým charakterem...... Zdání ovšem klame, jelikož 'Francouzská depeše' skutečně není standardní povídkový film – jde o dílo, který je naprosto stvořeno k hlubší cinefilní analýze. Je totiž nesmírně mnohovrstevnatý, disponuje několika podzápletkami, fragmenty, a zprvu obtížně rozpoznatelnými detaily. Všeobecně vzato, to pojetí neskutečně rozmanitý fabule a struktury syžetu je ze scenáristickýho hlediska naprosto odzbrojující. Proto může kdekoho překvapit, jak moc je narativní kadence, jejímž prostřednictvím jsou divákovi poskytovány dané informace, neskutečně hektická. Nemluvě o extravagantní koncepci mizanscény, kde se neustále něco děje, nehledě na dvojrozměrnost či trojrozměrnost časoprostoru – proto je záhodno některé esteticky vypiplané scény, potažmo celej film, nutno vidět ihned několikrát po sobě, páč divák mnohdy nedokáže vše percepčně zaznamenat a následně vstřebat. Na tom - krom oné excentrické narace - má samozřejmě lví podíl i Wesův typicky manýristický vizuální perfekcionismus a inovativní experimentování s formou a stylem celkově. Divák si tak užije formát 4:3, širokoúhlé záběry, kombinaci vizuálně podmanivých černobílých i pastelově barevných scén, anebo animovanou pasáž ve formě komiksového stripu. Další unikátní devizou je bezesporu nespočet karikaturních postaviček, které si okamžitě zamilujete, a jichž se chopila pestrá plejáda hereckých hvězd - ať už v menších, větších, či zdánlivě nepostřehnutelných epizodních rolích (Waltz a Dafoe!). Z nich nejvíc září Léa Seydoux jako múza Simone, Benicio del Toro jako nihilistický malíř Moses Rosenthaler, Timothée Chalamet jako energický revolucionář Zeffirelli, a nehorázně sprostý Adrien Brody jako mazaný kupec Cadazio. Každý si zde jednoduše najde to své...... Jedinou vadou na kráse je tak jistá nekonzistence oněch groteskních povídek – první příběh o umělci cáklé školy se mi zdaleka líbil nejvíc, potom druhý příběh o revoltě studentů za sloučení chlapeckých a dívčích kolejí pro účel sexuálního uspokojení, přičemž nejméně poutavý je poslední příběh - kulinářská reportáž na pozadí únosu komisařova syna. To však nemění nic na tom, že 'Francouzská depeše' je brilantní pocta žurnalistice, esence arteterapie, a pro mě společně s francouzským trashovým body-horrorem 'Titane' zcela subjektivně nejlepší kinozážitek roku. Sledovat Wesovy filmy a objevovat půvab jejich originální fikční poetiky je čirá radost. Opojná to záležitost...... // VERDIKT: nejvíc wesandersonovský opus Wese Andersona. 9,4 redaktorů z 10 // (18.11.2021) (méně) (více)