Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Povídková pocta "staré dobré Francii a reportážní žurnalistice", která začíná zdaleka nejlepší povídkou (myšlena ta Seydoux/Del Toro nikoli ta představovací) čili ty zbylé kvůli tomu poněkud nefér působí do počtu. Dalším zádrhelem je, že jsou "na jedno brdo". Vadí to hned dvojnásob, jelikož jsou "jakože od různých autorů, kdy každý má svůj zcela ojedinělý svébytný styl psaní". Což se dalo zúročit v to, že jedna každá by měla svůj jasný vizuální ksicht. Jenže všechny jsou slepenec stylů (různé žánry, filmová období, animace) čili je jedna od druhé nerozpoznatelná. Jinak je vše typicky andersonovské; osobitá poetika, vypiplaná kamera, práce s načančanou mizanscénou, herecké výkony na hraně karikatur, ale bez sklouzávání k pitvoření. Celkově je to tak moc do morku kostí film Wese Andersona, že s absolutní jistotou dopředu víte, zda se vám bude (ne)líbit. Jediná otázka tedy je, jak moc se vám bude (ne)líbit, jelikož je to tentokrát film Wese Andersona tak trochu na volnoběh. (27.12.2021)

Už dlouho jsem nezažil takhle naplněné klubové kino a zároveň tolik nadšených diváků... Potěšila mě volba povídkového žánru a zvláště zasazení do staré Francie. Stylově vyladěný vizuál a spočátku i způsob vyprávění při představování doby a prostředí naplněný různými vtipnými hlody a nápady (z nichž si teď rychle vybavím hlavně společnost koček na střeše :)) mi dokonce evokoval styl, jaký často potkávám právě ve francouzských dobových komediích, od tvůrců jako De Broca, Y. Robert nebo Tchernia s Goscinnym. Já netuším, zda filmy těchto pánů Wes Anderson zná a zda se něčím inspiroval i u nich, ale s tímhle bych problém neměl, to bych se spíše těšil. Problém je, že zatímco v takovém Pánovi ze společnosti, Les Copains nebo Doživotní rentě vnímám nesmírně lehkou hravost, tady jsem brzy pociťoval, jak se spočátku stejně milá hravost začla v rukou nevyzpytatelného Andersona nejednou proměňovat v menší formální křeč. Navrstveno je zde někdy během krátké doby tolik různých nápadů, až zde forma místy totálně rozmělňuje obsah a působí spíše chaoticky. Během první povídky Anderson namíchal těch postupů vyprávění tolik, až se vyprávění stává strašně překombinované, barevný vizuál s černobílým se tu občas střídá i nahodile a žel brzy mě to přestalo bavit. Další dvě povídky můj dojem sice napravily, ale jen částečně. Nápad filmu v podobě zfilmovaných útržků novin se mi při tom zamlouval hodně, řada pěkných hereckých výkonů v osobitých rolích a roličkách a více povedených scén taky, ze tří povídek jsem si určitě hodně užil tu druhou ze zákulisí studentských bouří (ve které Anderson své stylizované nápady využíval konečně v zmírněné kadenci a vlastně ukázal, že míň je někdy víc), ale po celou dobu jsem s filmem nedokázal být na jedné vlně. Při tom nedávno konečně viděný Grandhotel Budapešť jsem si od pana režiséra hned na první dobrou vyloženě zamiloval. Asi lze říct, že Francouzská depeše je typ osobitého filmu, jaký divák musí vidět někdy víckrát, aby mu přišel na chuť a překonal jisté rozpaky, ale chvílemi ty rozpaky byly natolik velké, že na ní vážně nemám chuť zajít teď podruhé. [60%] (18.11.2021)

Wes Anderson pro mě představuje jedno velké tajemství. Nikdy netuším, jestli se mám na jeho film těšit, nebo mám mít silné obavy. Jednou mě jeho snímky dokážou nadchnout, u jiných se ale zase okázale nudím, takže jsem pochopitelně doufal, že se bude v tomto případě jednat o první možnost. Povídky nakonec zůstaly někde uprostřed; byl jsem spokojen s vydařenou atmosférou, s obsazením i s dějem, zároveň jsem byl s dějem paradoxně nespokojen, protože se některé pasáže neuvěřitelně vlekly a v závěru jsem měl pocit, že jsem u filmu strávil minimálně tři hodiny. Ale nevadí, příštího Andersona zase zkusím, možná mě zase jednou nadchne. (02.01.2022)

Fakt nevím. Líbí se mi, že někdo v mainstreamu oživuje formát povídkového filmu a Andersonův styl k anekdotickému vyprávění v tuhle chvíli navíc pasuje, ale určitá salónní mělkost toho všeho mě za nohu táhne dolů. Všechny hlavní povídky jdou vnímat jako alegorie na uměleckou činnost (v případě první dokonce ne alegorie, ale přímé vyjádření), aniž by to ale bylo aplikovatelné na samotného Andersona, který není utrápený neprivilegovaný chudák, revolucionář ani kuchař pátrající po nových chutích - je vlastně trochu smutné, že se mi zdá, že Anderson romantizuje typ umělce, který on nenaplňuje. Jenže jakkoliv nemůže změnit svou esenci, pořád může točit co a jak chce. Proč tedy točí film, ze kterého prýští umělecké nenaplnění založené na externích problémech, když veškeré problémy jeho tvorby mohou pramenit/pramení zevnitř? Působí to trochu jako hledání důvodů umělecké stagnace všude jen ne v sobě. Jako Wesi, nikdo to za tebe nevyřeší - tvůj problém není bezohledný producent, nepružný systém ani pokoření všech met! Francouzská depeše není v žádném ohledu špatný film, jeho obrazová složka je pořád vtahující (a sám nechápu, proč se mi to ještě neokoukalo), ale samotný Anderson tápe. A já tápu nad ním. Je toho hodně, co se mi uvnitř líbilo. (A rozhodně to je velký posun oproti Psímu ostrovu.) Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Anderson začíná nějak tušit, že by měl začít dělat něco jiného, ale místo aby to udělal, tak točí film implicitně o tom, že nemůže, protože svět mu to nedovolí. 3 a 1/2 (15.11.2021)

Keby niečo tak prepracované vytvoril akýkoľvek iný režisér, hodnotil by som vyššie, v rámci Andersonovej tvorby mi to prišlo trochu málo úderné a trochu dosť repetitívne. Tiež by tomu viac slušela krátkometráž, teda tri samostatné minifilmy (povedzme za použitia uvádzača). Takto to vidím na 60%, 100% a 60%, s dodatkom, že rámovací príbeh mal dostať aspoň štvrťhodinku navyše. Bezprostredne po návšteve kina neviem z hlavy dostať asi len rôzne obmeny nahého tela Ley Sydoux. (20.11.2021)